Skype se mi ozval hned po ránu. "Jitulko, teď právě čtu, že se mají do škol vrátit dílny, pracovky, tak jsem si vzpomněla na nás a musela prostě zavolat".
Hedulka, spolužačka od školky. Čím víc křížků nám přibývá, tím něžněji se oslovujeme. Jeden nikdy neví.
Pracovky, dílny, a pak i vaření. To byly předměty, které jsme milovali. Ale hlavně proto, že jsme neseděli ve třídě, byla volnost. Jednak na pozemcích, kde nás ani tak nelákala orná půda a její výpěstky, nebo hrabání trávy. Byla zde jedinečná příležitost zašít se, vzájemně se popichovat a škádlit s klukama, předvádět se.
"Tak pojďte, vy děvenky rebelky", dobíral si nás stařičký učitel dílen. Dobře věděl, co máme za lubem a co v nás dříme, jen ne chuť stát u ponku.
Svými telecími nápady jsme svorně s klukama odrovnávali nejednu učitelku, či učitele. Na "pozemkách" jsme pečlivě zahrabávali celé trsy sazeniček hluboko do kompostu tak, aby nebyly k nalezení. Dodnes vidím nešťastnou tvář paní učitelky, když je objevila. Ještě dlouhá léta, když jsem ji potkávala ve městě, už coby matka, jsem se za ten svůj čin styděla a v duchu se jí znovu omlouvala.
I za nešťastnou hodinu vaření, když jsme s ostatníma holkama postupně odcházely na vécko, a předstíraly nevolnost z nedopečeného kuřete. Některé dokonce rukama škrábaly bělostnou zeď a pak si s ní potíraly tváře. Ta smrtící běloba musela učitelku pořádně vyděsit.
Když jsem pak pracovala ve škole a oknem zahlédla skupinu dětí při hodině pracovního vyučování, vůbec jsem se nepozastavila nad tím, jak se opírají o hrábě, znuděně poponášejí kýble a na kolečkách vozí místo hlíny své spolužáky. Tím vším jsem si přece prošla i já, mí vrstevníci i naše děti.
Pak se tyto předměty prý nějak ztratily z mnoha škol. Někde prý chybí učitelé, těchto předmětů. Leckde se uzavřely kuchyňky, dílny osiřely, pozemky se zatravnily, nebo na nich vyrostly nové domy. Už i hodiny tělesné výchovy se nějak ztenčily.
A tak mě zpráva od Heduly potěšila, pokud je pravdivá a dílny i vše ostatní zase ožívá. Byli jsme sice rebelky a rebelové, ale dodnes si pamatuju, jak se používají hrábě, motyka, či dlátko. I to, jak se dělají záhony, nebo peče kuře. Vždycky tady byl totiž někdo, kdo se povznesl nad našimi telecími roky a trpělivě nás to naučil a my, světe div se, ho poslouchali.
