Já vím, že správně je to šťovík, ale jako děti jsme si ledasco pozměnily k obrazu svému, hlavně že to chutnalo!
"Bodejť by tu Marunu nebolelo břicho, když furt žere samý šťovíky", posteskla si naštvaná sousedka Veselá, která dětem vybírala ty nejlepší potraviny, o jakých se nám ostatním ani nesnilo. Šunka se Marii asi přejedla, protože kdykoliv někdo z nás zavelel: "Jde se na štovlíky, hrach, nebo kedlábky (kedlubny), Maruna běžela jako o závod.
Hrách jsme si narvali i za trička, bundy, co kdo měl zrovna na sobě, kedlubny (samozřejmě zcizené v nejbližších zahradách, kde nebyl plot) jsme konzumovali raději hned, beze svědků. A šťovíky, ty rostly všude a zadarmo! To byla slast!
A žvýkalo se ostošest! V hubě kyselo, až brnělo v uších, šťáva odtékala koutkem pusy a nám bylo skvěle. Tedy do té doby, než se všechny ty pochutiny propojily, což jsme ale nepovažovali za žádnou tragédii. Očista těla zevnitř je občas taky zdravá.
K tomu zase posloužil lopuch, vše bylo přírodní. A ten měl dokonce dvojí využití, to když začalo pršet, obrovitý lopuch posloužil líp, jak deštník.
To bylo něco šťovíků! Tenkrát jsme vůbec netušili, možná ani naše mámy, jak moc jsou šťovíky zdravé. Bylina, která je dost opomíjená, kyselá, ale s velkým zdrojem vitamínů. Neměli jsme nikdy alergii, či jiné potíže. Ještě dnes existují místa, kde se nehnojí a dýcháte ten správný vzduch.
Šťovlík, šťovík, jak kdo chce, je načisto spojen s mým dětstvím. Zkřivená pusa od tolika kyselého, přejedené břicho i naoko kárající maminka, která se snad ani nedovedla zlobit.
Fota: Jitka Štanclová
