No jéje, každý z nás to zná z vlastní zkušenosti. Pořád něco hledáme, někdy obviňujeme ty kolem, někdy nalézáme, někdy bohužel ne.
"Jedeme na výlet, " prohlásil náš syn. "A všichni", dodal současně. Tím bylo myšleno, že naši mladí i s mimískem a my, dva důchodci.
Počasí tak akorát, vnouček už ležel ve svém "vajíčku" na zadním sedadle, my dva už se taky štelovali na svá místa, ovšem něco tady nehrálo, to jsem já, čarodějnice, ihned vycítila. Synátor, coby řidič, lítal sem a tam, bylo zřejmé, že něco hledá. Taky že jo! Rovnou peněženku!
"Musí tady někde být a určitě v baráku, nikde jsem ji nemoh' ztratit", dušoval se. Vůbec mě to nepřekvapilo, odjakživa se v naší rodině cosi hledá a téměř vždy jsou to právě naši chlapi. Od nejstaršího, po nejmladšího. Vidina hlavně ztracených dokladů, každého deprimovala. A bylo jasné, že v této chvíli nemá cenu nic komentovat, navíc ze zadního sedadla už se ozýval nespokojený vnouček a v tento čas syn rozhodl.
"Tati sedej za volant, pak se to najde!" Po cestě zavládla chvíli nervozita, synovy mozkové buňky zřejmě pracovaly naplno, viděla jsem do něho jak do hubené kozy. Ono se řekne, určitě je TO doma, ale dům skýtá jedno patro, druhé patro, navíc rozlehlou dílnu, o garáži ani nemluvě. Ale nakonec jsme si výlet užili. Příjezd domů syn evidentně přivítal asi po půlhodině od něj přišla zpráva i s rébusem.
Kde je peněženka? V jeho celkem úhledně poskládaném regále, jsme ji poměrně brzy uviděli. No, hlavně, že ji našel on sám...
***
To si jednou párek důchodců vyjel na Floru Olomouc.
"Rózino, šak víš, že já tam jedu hlavně kvůli tomu česneku, jinak na nějaký to trmácení v davu nemám ani pomyšlení. Ale sadbovej česnek, ten tam mají fakt dobrej, ten musím mít", rozhodl dědoušek Ruda. A tak jeli. Česneku koupili rovnou tři svazky, stálo to nemálo peněz, ale nelitovali. Blížil se podzim, zasadí a příští rok budou mít ten nejlepší česnek v celém okolí! A aspoň několikanásobné množství.
Nastala doba sadby, děda si chystá půdu, košíček na česnek, ale ten ne a ne najít. Prohledal sklep skrz naskrz a pak udeřil na Rózu.
"Bábo, kam jsi ho zašantročila, nikde ho není!" Rózinka chvíli vůbec netušila, o čem je řeč, až děda přitvrdil.
" Sakra, o čem asi mluvím, přece o tom česneku, co jsme na podzim koupili a TYS ho někam zašantročila, jako všecko!"
"Ty kozle starej, česnek je jen a jen tvoje záležitost, šak víš, že jsem kaput na žlučník, co mi tady melduješ???" nedala se jen tak Rózina. No nedalo se v tu chvíli dělat nic jinýho, než zajet do města, s těžkým srdcem koupit česnek nový. S přetěžkým svědomím děda sázel jednotlivé stroužky česneku, s uraženou ješitností přitom probíral celý svůj život. Spílal na to, jak se špatně oženil, kdo ho kdy podrazil....
Nastaly předvánoční dny. Stařík už byl zase ve svém živlu. S nohama na tom byl odjakživa lépe, než jeho Rózina, tak obstaral stromek a k jeho zkrášlení ještě potřeboval všechna cingrlátka, jak říkal všem těm ozdobám. Hbitě vyšplhal ve sklepě po štaflích do nejhořejšího regálu, podal krabici s ozdobami a krve by se v něm nedořezal. V obrovské krabici trůnily tři oplakané svazky česneku! Dědovi bylo hned jasné, kdo je tím tajemným, dosud neznámým "pachatelem". To on sám vymyslel tu nejbezpečnější skrýš, aby mu z ní náhodou, nedej Bože, Rózka neubírala na vaření.
Schlíple, ale přesto odhodlaně kráčel za svou životní družkou, v očích výraz oddaného psíka. Ani mluvit nemusel. Jeho ženě bylo vše jasné hned od začátku. Česnek byl na světě a zase jedna životní záhada objasněna.
