A babi, odkud znáš tolik písniček? Nekonečné otázky mých vnoučat a vše se točí kolem zpěvu. Ten já odjakživa miluju.
Maminka, z valašského rodu, měla zpěv v krvi. Prozpěvovala si při práci, při vaření i během svého oblíbeného malování obrazů. Svou rodnou valašštinu neopustila, ani když se přestěhovali do Moravské Třebové, kde jsem se narodila, jako sedmá v řadě i já. Stále mluvila "po valašsku" a do svých obrázků vkládala kus svého srdce. Byly to vzpomínky na hory, potůčky, chalupy a vše jí tak milé. K tomu všemu patřily i pěsničky. Znala jich spoustu a pro nás tři cérky, které jsme ještě zůstaly doma, bylo největší odměnou nedělní odpoledne, kdy jsme nezvykle hbitě umyly nádobí, utřely stůl a zasedly za něj. Maminka vzala harmoniku, začala hrát na přání, a my chrlily jedno přání za druhým.
"Mami, hlavně nezpívej ty smutné", o to jsem ji vždycky prosila. Ale ne vždycky maminka poslechla a spustila tesknou píseň "Na úpatí stráně, chata nakloněná, kolébá tam děcko, havířova žena"...a to už jsme slzely všechny tři, ale i to patřilo k nedělnímu odpoledni. A já zpívala, kudy jsem chodila.
Nejlépe zněl hlas na chodbě, proto jsme se sestrou Janou kupodivu neodmítaly mytí schodů a halekaly na celý barák. Já v prvním patře zpívala Martu Kubišovou, ona o poschodí níž Helenu Vondráčkovou, nebo jsme spojily hlasy dohromady. Zrovna frčela Pátá, právě teď odbyla, tak ta se na chodbě rozléhala nejvíc. A snad nejvíc jsme i s klukama zpívali, až hulákali na houpačce. Obyčejná, z prken složená houpačka, s řetězovými držadly, visela pod kůlnami na dvoře. Na ni se střídal celý barák, dokonce jsme měli pořadník i soutěž. Kdo se dokázal rozhoupat tak, až se dotknul schodů vedoucích na půdu, byl borec. No, já to nikdy nebyla! Na houpačce jsem nejraději zpívala a sledovala, jak mi při tom vlají vlasy a viděla se jako Helenka, nebo Marta. Ale když jsem to přepískla, bylo mi nanejvýš špatně.
*
Uběhlo moře času. A já mohla vnukovi Honzíkovi odpovědět na otázku, odkud znám tolik písniček. No přece od mé maminky! Jak moc jsem ji za tu zásobu byla vděčná, to jsem poznala při nočním hlídání nachlazené vnučky Evy, když snacha pospíchala rodit zrovna o půlnoci. A já s Evičkou v náručí prozpívala celou noc až do rána. Vzpomínala jsem tenkrát na maminku a její pěsničky pak šly jak po drátku... Houslový klíč jsem už nemalovala roky, tak mě Honzův nápad překvapil. Ale nějak jsem to zmákla, on domaloval noty a já musela při jeho dirigování spustit do-re-mi-fa-so-la-si-dó. Musím uznat, že byl skvělým dirigentem.
A Pátá, frčí i dnes. Světe div se, já zase omládla. Zpívá ji Evka, tančí při tom jak o život a někdy mě i okřikne, "babi, nezpívej", to když chce zdůraznit, že ve svých třech letech už umí skoro celý text. A její nejmenší bráška zatím jen přizvukuje...pátá.
Hudba a zpívání zkrátka k životu patří. Vždyť ne nadarmo slýcháme, že Dokud se zpívá, ještě se neumřelo!
