"Můj milý broučku, malý Hrášku, ještě ti neminul čtvrtý měsíc a už máš takové starosti. Protože mít zuby, je sice nutnost, ale i celoživotní štrapáce. A být bez zubů v pozdním věku, to si radši Honzíku ani nepředstavuj."
A tobě se vylouply hned zoubky dva! Chrastítka, všelijaká kousátka rodiči podsouvaná, je jen slabá náplast na neodbytný pocit, něčím ty zoubky poškádlit. To palec, nebo ještě lépe celá pěst, to dává smysl zakousnout se do něčeho živého.
Musím ti prozradit, že tohle máš po svém otci. Zrovna mu bylo tolik co tobě, když k nám čím dál častěji zavítala zvědavá sousedka paní Veselá (o té se třeba někdy dočteš v mé knížce). Tak Veselka, jak jsme jí s oblibou my, děti, říkaly se vždycky po ránu přiřítila a hned ve dveřích spustila.
"Už jsi to kontrolovala?", a hned vrazila mému Fandovi ukazovák do pusy a šmátrala po dásních. "Musíš každý den, vem si na to lžičku, to se zkoumá líp", podotkla a pak rychle zmizela. Byla jsem z ní zprvu v šoku, ale myslela to dobře. Tradice, kdo první najde zub, ten dostane na šaty, u nás koluje dodnes.
Jednoho dne se Veselka neobjevila, tvůj táta byl od rána celý nevrlý a já zkusila tu lžičku. Slyším, jako by to bylo dnes, jak kov lehce cinkl o první zoubek. Hned jsem letěla do okna a volala sousedku. Byla totiž první, kdo byl po ruce a komu jsem potřebovala sdělit tu novinu.
Vidíš, milý Hrášku Honzíku, dnes je všechno rychlejší, díky chytrým telefonům se během minutky dozvíme úžasné zprávy odevšad. Na další takovou zprávu čekám každým dnem i od Kulihráška Tomíka, taky totiž žmoulá nejen palečky, ale přímo celou ruku.
Budu ta nejšťastnější babička, když tak důležitá věc, jako jsou zuby, vám bude sloužit, ne vás soužit. A věřte mi, že vím, o čem mluvím! :-)
