Zazněl příkaz mladé matky k dítěti, sotva nastoupili do autobusu. "A proč mami, nemám dědovi mávat," zeptalo se děvčátko. "Proč, proč...to sou furt otázky, no protože je zlej, dědek jeden", zazněla ženina odpověď.
Z mého sedadla jsem si dědu, který dvojici vyprovázel, ještě stačila prohlédnout. Stál na zastávce, o berlích, jedna noha zafixovaná, zřejmě po úraze, či operaci. Přesto mával a usmíval se. Děvče mu mávání opětovalo, i když se muž dávno ztratil z dohledu. "Říkám ti kruci, nemávej mu," křikla ještě důrazněji matka. Ale děvčátko se nedalo jen tak odbýt, tak jak to umí většina zvídavých dětí, kteří prostě jenom chtějí znát odpověď. "A proč je děda zlej," ptala se dál. "Protože nám nepůjčí, co nepůjčí, on nám prostě nedá ty prachy na auto a my se tak musíme harcovat tímhle blbým busem, to je k zlosti", ulevila si matka z plných plic.
Děvčátko asi muselo tyto informace, ve své sotva tříleté hlavičce, pořádně vstřebat, protože se na chvíli odmlčelo. Toho naopak využila její matka, k telefonování. "Čao Mončo, seš doma? No nudíme se, tak jsme se s malou rozjely a zašly bysme k tobě na kafčo a cígo, co ty na to? Jó, že chystáš zrovna oběd ? To je v poho..., víš zas mě dědek jeden chamtivej namíchl, tak se musím trošku odreagovat. Cožé??? Co mě proved? No má peněz jak želez, copak on už asi potřebuje a prachy na auto nedá a nedá ", zdůrazňovala žena stále dokola, na celý autobus. Ten už naštěstí mířil do konečné stanice.
Bylo mi z toho dost smutno. Za dědu, kterého vlastně vůbec neznám. Za "matku", která má zřejmě své žebříčky hodnot posunuty nějak šejdrem. Ale hlavně za tu malou, která se nakonec taky smutně zeptala. "A mami, bude u tety teda aspoň pes, ať si mám s kým povídat a hrát, tak jako s dědou?"
