Svátek svatého Valentýna bere každý po svém. Někdo ho uznává, jiný zatracuje, ale každopádně je to každého věc.
A někdo si ho užívá tak, jak zrovna cítí. Jako malá Barunka.
"Vojto, dneska je Valentýna", uculovala se šestiletá ctitelka na svého jediného, vyvoleného klučinu ze školky, šibalsky zamrkala očima a pohladila ho po tváři. Určitě čekala nějakou odezvu, ale malý prcek se zatvářil nevrle a zarputile odsekl.
"Naši ho neslavěj, prý je to blbost" a bez zájmu poodešel dál.
"Ale já tě miluju, Vojto", žadonivým hláskem skoro plačtivě pronesla Bára.
"Jenom mě furt otravuje", jako na omluvu sdělil hloučku ostatních vrstevníků Vojtík, ale zpoza rohu se se zalíbením na Barušku přece jen po očku podíval. Asi si pomyslel, že to chce jen čas a změní názor, jen co trošku povyroste.
To ve školní jídelně, nás dneska taky čekalo velké překvapení. Ozvalo se lehké zaklepání, za dveřmi však nikdo nestál. Jen postavená prázdná várnice od čaje (kterou místo nás donesl neznámý dárce a ušetřil nám tak cestu přes celou školu) a na várnici ležel vzkaz.
"Šťastnej Valoš holky"
A věřte nebo ne, třebaže jsme do té doby neznaly takové oslovení Valentýna, načisto jsme zjihly a moc nás to potěšilo. Hned nám šla práce líp od ruky, protože se nestává každý den, aby nás jednak někdo oslovil holky a navíc nám tak krásně popřál.
Takže Vojtíku, Barunko i ty, neznámý dárče malovaného srdíčka, je úplně fuk, co si kdo myslí o slavení. Hlavně mějte na paměti, že udělat druhým radost vůbec nic nestojí, když pak někomu vykouzlíte na tváři úsměv.
