"Když se u nás chlapi poperou, tak je to nožem, nebo sekerou..." Ale kdepak, to se u nás na vsi neděje. Ale jedno pravidlo je jisté. Když se sejdou obě pohlaví, chlapi melou o vojně a ženský o porodech!
A to je pak nášup! Každej po bitvě chytrej jak generál, kulek jak u Sarajeva, historky létají vzduchem. A to nás, ženský, baví jen chvíli. Vždycky si pomyslíme:
"Chlapi, vy, kdybyste měli rodit, tak nevíme!" A to zas začne některá z nás s porodním zážitkem, přidá se hned další a chlapi nás po chvíli okřikují.
"Už toho nechte, nás už bolí celej člověk". "Jste prostě měkoty, vás tak nahnat na porodní sál!" oponuje většina z žen. A raději si pak sesednem do koutku a foukáme si ty své bolístky i po mnoha letech.
Když na mě přišel porod prvního syna, byla jsem tehdy dle primáře už stará rodička. Bylo mi dvacet pět let. Zkušenosti minimální, byla jsem zkrátka nepoučené tele. A to mi teprve odtekla doma voda. Bylo to v noci. Můj muž začal panikařit. Jediný telefon byl u sousedů přes silnici, ale ti zrovna nebyli doma. Běžel tedy o kus dál, a to přímo na stanici VB. Tak jsem se vezla poprvé ( i naposled) s ochránci zákona. A byla jim vděčná. Manžel tehdy ulehl na lavici před porodním oddělením s tím, že počká, ale čekal by ještě dalších deset dní, protože syn si dával pěkně na čas.
Zážitky z "hekárny", ty by vydaly na román. Hlavně my, prvorodičky, jsme své hlasité projevy občas neuhlídaly. Pamatuju vedle mě ležící ženu, těsně po porodu, která neuvěřitelně klela a naříkala. Poté nastal doslova šrumec, sestry i doktoři lítali jako zběsilí a milou ženštinu táhli zpět na sál. Porodila ještě jedno dítě! A to byl teprve zážitek. Tehdy ještě nebyly žádné speciální ultrazvuky, nikdo netušil, co se narodí. A tak chudák ženská zažívala poporodní šok. S výkřiky "já to nechci,... vždyť máme doma už jedno..." vydržela sotva pár minut. Na druhý den, už po zklidnění, se všem omlouvala a tiskla oba synky v náručí. Několikrát jsem ji pak potkávala ve městě, jak pyšně vezla svůj obrkočárek.
Jak říkám, odchody na porod i průběhy porodů jsou různé a mnohdy teče až moc krve. Jako například u mé známé. Byl pátek a ona se taky pomalu chystala na první porod. Zatím měla jen sbalenou tašku, jako mnohá z nás, tak jak nás to v poradně učili. Co kdyby. Termín ji vycházel přesně na ten pátek. Zatím však u ní nebyly žádné příznaky. Zato v domě, probíhaly velké přípravy na tradiční zabíjačku, která měla vypuknout hned v sobotu ráno. A tehdy to na milou rodičku přišlo! Brzy z rána dostala velké bolesti, kontrakce a její muž už chystal auto. Vtom se zpoza dveří vynořila její tchyně a s rozhozenýma rukama a vyděšeným výrazem v očích vykřikla.
"A kdo bude prosímtě míchat tu krev?" Samosebou nešlo o krev u porodu jejího prvního vnoučátka, ale po celé roky byla zvyklá, že pochutinu z prasátka, vždycky míchala její snacha. To aby zabíjačka byla tak, jak se má. Jelítka, jitrnice, ovárek. Ale všechno tentokrát stihli i bez nevěsty. Největší dárek v podobě syna jim totiž po pár dnech přinesla a pak ještě dvakrát opakovala.
Dnes už to jsou jen vzpomínky. Pánové na vojnu nemusí, naopak svou odvahu mohou prokázat přímo "při činu" na porodním sále. Oba mí synové tak učinili a to jak se říká bez ztráty kytičky. Tak že by se blýskalo na lepší časy? Myslím, že téma příštích hovorů bude jednoznačný. :-)
