Kdo jinému jámu kopá, sám do ní spadne. I takto se dá tenhle úsměvný příběh nazvat. Byla jsem tehdy požádána, abych společně s kolegyní, jela na lyžařský výcvik žáků sedmých tříd. Ovšem ne, jako intruktorka, ale kuchařka. Kouzelné prostředí Krkonoš, chata jen pro naši potřebu, vlek přímo u ní. Byla jsem nadšená a s radostí téměř přiměřenou věku těch sedmáků, jsem okamžitě přikývla. Bude sranda!
Přípravy na tuto cestu byly velké. Vezli jsme s sebou totiž většinu potravin, něčím přispívali rodiče, něco i sponzoři, prostě aby na tento "lyžák", měly možnost jet všechny děti, bez rozdílu. Žádné rozdíly nebyly ani ve vybavení lyží, vyštrachaly se ze zásob skladu, půjčily, kde se dalo. Tehdy takový výcvik, přišel v porovnání s dneškem, na pár korun. A děti byly nadšeny!
V den odjezdu, už před školou stály pečlivě nachystané přepravky s jídlem, lyže, batohy, vše potřebné. Rodiče se loučili se slzičkama v očích se svými ratolestmi s prosíkem, aby jsme je ohlídali. Celá parta našich známých, včetně školníka, nám mávali a nezapomněli si zavtipkovat, na adresu našich mužů, zda nevezeme něco navíc. Poznámky typu vození dříví do lesa, jsme už ani nevnímali.
Cesta byla dlouhá a po příjezdu nás navíc vyděsil fakt, že chybělo to podstatné pro náš pobyt v horách, nebyl totiž vůbec žádný sníh. To navíc znamenalo, že veškerý proviant, se musí vytahat ručně, daleko do kopce, až k naší chatě. Nebylo jiné řešení, kdo měl ruce, nohy, všichni se poctivě zapojili, děcka ani nebrblaly. My, kuchařky, jsme musely být v chatě první a chystat občerstvení, pro všechny odvážlivce. Tak jsme postupně kontrolovaly bágly, mezi nimi se nesl i sponzorský dar, půlka prasete. Jako poslední, se táhli naši mužští, celí spocení, kteří se vzájemně střídali s pytlem s lyžákama. "Kruci, to je tíha", ulevil si jeden z nich, když hodil pytel konečně na zem. Zrovna se podával horký čaj, když se z lyžárny ozvalo nelidské řvaní..."já toho školníka zabijúúúú!" Všichni jsme se seběhli a spatřili ten důvod zloby. Spolu s lyžáky, z útrob pytlů, vytáhli chlapi mohutné, těžké kovové ventily! Teprve nyní, nám došly ty štiplavé poznámky našich kámošů, včetně školníka.
"Tak tohle teda, nemůžeme nechat jenom tak", prohlásila jsem večer při sezení a smutném vyhlížení vloček. Ostatní ihned pochopili a jednoznačně souhlasili. A všem bylo hned jasné, že pomsta bude! Jako hlavní aktér, se zapojil jeden z našich mužů, pečlivě si nacpal do úst chléb a pak už jen zbývalo zvednout telefon. Nejdřív ředitele školy, pak obecní úřad, tak neznámý pan Hamáček, z životního prostředí, informoval o inspekci, která se za účelem možných dotací pro naši školu, přijede každým dnem do této lokality podívat. Zaměřují se převážně na kotelny, ale nejen na ně. "Tak ve svém vlastním zájmu, pane řediteli, starosto...na vše jaksepatří dohlédněte", nakonec zdůraznil své poslání, pan Hamáček.
To byl panečku cvrkot! Naše škola zažila generální úklid od půdy, až po kotelnu. Šprýmař školník, vycídil kdejaký kout, kuchařky už zadělávaly na uvítací koláče, mezitím se leštily parkety, kde se dalo. A my, tam v dáli na horách, jsme se dočkali nejen odvety, ale konečně i vloček!
Po příjezdu domů, mě kolegyně s očima navrch hlavy informovala, jakou proměnnou očistou, prošla naše škola, málem ji posvětili, ale delegace nakonec nepřijela, asi toho měli hodně. Je až s podivem, že jsme toto "tajemství" dokázali před ostatními utajit dlouho. Ale po prozrazení, to všichni vzali s humorem, a po létech na to rádi vzpomínáme.
