Strach má mnoho podob, ať jsme malí, nebo už dospělí. Přitom stačí někdy tak málo, zvednout telefon...a objednat se.
Tak jak jsem to udělala před mnoha léty já. Strach a obavy z návštěvy mamografu, mě totiž naprosto pohltily. Tolik probděných nocí a úplně zbytečně! Proto jsem při každé příležitosti své známé, včetně rodiny "agitovala" na toto vyšetření. Nevynechala jsem ani neteř, kterou jsem opečovávala od plenek a která se nyní nachází v těch nejlepších letech. Postavila jsem ji před hotovou věc.
"Tak jsem nás objednala, děvenko, neboj, bude to ráz na ráz, než se naděješ, máš papír v ruce a budeš se cítit, jako bys vyhrála milión, uvidíš". Na druhém konci bylo chvíli ticho, pak souhlas.
Dnes brzy z rána, jsme obě svorně cestovaly do místa určení, neteř naprosto zbytečně přede mnou ukrývala pevně našponované nervy. Ale kdepak na mě s takovou habaďůrou, to znáš holka moja moc málo svoji tetičku, ta tě má prohlídnutou skrz naskrz.
Čekání bylo tentokrát nekonečné, ale po vyplnění formuláře se už neteřinka celkem uklidnila, pak se už na chvíli ztratila ve dveřích ordinace.
"Ještě si počkejte všichni na výsledky", poučila nás sestřička, tak jsme způsobně usedly do druhé čekárny a všichni bedlivě čekali, až se otevřou dveře u paní doktorky, která vyřkne ortel. Náhle si ke mně a neteři přisedla jedna z čekatelek a rovnou spustila.
"To nic není, paninko", poklepala neteři na rameno. Když jsem byla na operaci srdce, věřte, že jsem si prohlídla všechny ty přístroje a nástroje, co k tomu potřebovali ". A jala se dopodrobna líčit průběh jakési operace.
"Natřikrát mi to dělali, natřikrát! " Už tato informace zaskočila nás obě a neteř nasucho polkla a šeptla směrem ke mně.
"To jsem zrovna teď potřebovala slyšet". Paní nedbala našich výrazů a přitvrdila.
"A ty cévky, jak se tam kmitaly a krev chvíli proudila, pak zasejc né, no moc se u toho zapotili !" Hororovou paní nezastavilo ani mé pomrkávání, zbytečně jsem si já naivka myslela, že ji to zastaví, ale jela jak tank.
"Ještě to vám paninko řeknu, jak jsem byla na operaci se zubama", poklepala znovu neteři na rameno, ale ta už to prostě nedávala. Srdce až v krku, v posledních letech si prožila svoje soukromé peklo a tyto informace byly to poslední, co chtěla slyšet.
"Nezlobte se paní, ale já vážně nechci až tak zabíhat do detailů, jste odvážná, to se musí nechat, ale na mě to prostě není", řekla neteř jedním dechem.
"Jojo, je vidět, že jste tu poprvé, to se hned pozná"...odvětila zklamaně hororka , pochopila, že přišla o posluchače, tak hbitě přešla k lavici vedlejší.
V tom se už ve dveřích zjevil anděl. Pokynul nám dvěma, a předal tu nejkrásnější zprávu dne. Kdo ten pocit zažil, dobře ví, o čem je řeč.
A tak se den proměnil v ještě krásnější, neteřinka samou radostí poskakovala po chodníku, jako když v dětství skákala panáka.
"Já jsem tak šťastná, teto, díky, díky", opakovala pořád dokola. Inu, i takovou podobu může mít štěstí, radost. A jak říkám, někdy stačí jen zvednout telefon.
(věnováno mé statečné neteři Mirce)
