Jak Češi švejkovali v první světové

Volný cyklus o zbraních a boji. Bohužel Hašek vydal svůj návod ke švejkování s ostudným zpožděním. Díky tomuto oponenutí to dopadlo jako nejmasovější nasazení českých bojovníků vůbec.

Vojáci 21 pluku na výcviku v Rumburku.caslavsko.net

Představte si klasickou vesnickou hospodu někdy začátkem padesátých let. Určitě tam bude stůl kde sedí postarší strýcové nad pivem, hrají mariáš a potom co proberou novinky stočí se řeč na věčná témata, jako je politika, fotbal a také zážitky z války, ne z vojny kterou probírají mladíci u jiného stolu, ale z války, strýcové se totiž narodili před rokem 1900 a bojovali za císaře pána. Před vesnicí stojí pomníček mužům kteří se z války nevrátili.

Velká válka se dotkla všech obyvatel Rakouska Uherska a osm milionů vojáků prošlo válkou. Z českých okresů(tj víc jak 80% Čechů) tam sloužilo 1,4 milionu mužů. Češi bojovali na obou stranách fronty. Během války se země vylidnila, řada továren se zastavila a na žně nebylo dost rukou. Po válce přišel nový řád, pro Čechy asi lepší než ten starý, ale boj za císaře se v té době opravdu nenosil, zapomeňte na ty kdo tam bojovali. Všichni přece uvědoměle dezertovali a utekli do legií nebo sabotovali rakouské válečné. Vždyť přece i v Německu a Rakousku mluví o tom jak zrada takových jako Češi zavinila jejich porážku. Tak se mýtus Čecha jako zrádce a zběha hodil oběma stranám. Jedni nechtěli připomínat, jak masově bojovali na straně „zlých“. Druzí byli rádi, že mají na koho hodit svoje válečné selhání. Ano všude se říká jak spousta vojáků zběhla, ale i tak horká hlava jako Klement Gottwald to zvládla až čtvrtý rok služby tj v roce 1918. Takže to asi nebyl masový sport. Jak ono to vlastně bylo?

Rakouská armáda stála na odvedencích , povinná vojenská služba trvala v době míru tři roky, podíl lidí z českých okresů byl třináct procent, podíl českých důstojníků není úplně jasný ale traduje se kolem pěti procent, českých záložních důstojníků bylo k 10%  Češi byli tehdy vlastenecky naladění, a i když Rakousko jim trochu ustupovalo v otázce národní identity zdaleka to nebylo to co si přáli. Radikálním německy mluvícím občanům se uvolňování poměrů přesto nelíbilo, vzácně byly i protičeské výtržnosti, které muselo rovnat četnictvo. Na straně jiné, z hlediska běžného obyvatele byla vláda monarchie v zemích koruny české prakticky věčná, monarchie byla země, kde se narodil a byl vychován. Samostatný český stát byl jen snem v hlavách pár lidí. Většina českých politiků vnímala Rakouskou říši jako nutnou bázi pro existenci národa. Český Pepa nemohl nic než narukovat, protože za ním přišly dějiny a ty prostého člověka semelou na prach, když se jim postaví do cesty, popravdě, ono ho obvykle ani nic jiného nenapadlo. Občan monarchie žil v míru od roku 1866, válka pro něho byla jiným světem.

Po zahájení války monarchie mobilizovala, v Čechách mobilizace proběhla až nečekaně hladce, snad jen superabitrovaných ze zdravotních důvodů bylo prý nepatrně více. Dokonce probíhaly proválečné demonstrace , provolávalo se  „Sláva“, „Hoch“ i „Heil“. Ovšem o spontánnosti těchto projevů se dá úspěšně pochybovat.  Odvedenci sice narukovali v pořádku až na pár incidentů, ale obvykle nepřekypovali válečným nadšením. „Jdou jako ovce. Poslouchají, protože musí“ říkali důstojníci, kteří nedokázali pochopit, že někdo nejde nastavit krk ze zpěvem.Už při mobilizaci se začalo projevovat vyhlášené české rusofilství, ale incidenty jako pověstné zpívánky „Červený šátečku kolem se toč my jdeme na Rusa nevíme proč“, ruské barvy na čepicích apod byly spíš ojedinělé. Chybou bylo brojení rakouských důstojníků proti jinak neškodným národním projevům.  

Celkově vzato byli Češi součástí armády, která si nevedla příliš dobře, protože ač byla vybavena celkem dostatečně, koncepcí byla zastaralá. Bez podpory Němců v podstatě nedokázala dosáhnout žádného výrazného úspěchu. To dávalo prostor pro hledání důvodů neúspěchu v loajalitě vojáků a velitelé toho rádi využívali, zvláště v situaci kdy na východní frontě byla morálka českých vojáků místy skutečný problém. První rakouské vystoupení proti slabšímu Srbsku skončilo fiaskem. Ani první ruské tažení nedopadlo dobře ale určitě to nebylo nějakou sabotáží. Problémy s loajalitou Čechů na ruské frontě nebyly zdaleka jen v náklonnosti k Rusům a vlastenectví,  byly i ryze praktické důvody. Mizerná situace jednotky a špatné zásobování dokázaly trumfnout jakékoli ideály. Více než dezercí bylo případů kdy jednotka bez velkého odporu padla do zajetí. Češi ještě dokázali akceptovat boj proti Srbům, ale proti Rusům šli s velkou nechutí.Toto nic nemění na tom, že se české pluky bojovaly na východní frontě až do příměří s Ruskem. Příkladem je známá bitva u Zborova kde bojovali Češi proti sobě, odehrála se nedlouho před zhroucením ruské armády to je létě 1917. Na ruské straně byla čs brigáda s 3200 lehce ozbrojenými střelci na rakouské straně 5500 dobře vyzbrojených vojáků v zákopech. Byly tam dva pluky s velkým počtem Čechů a to č.75(Jindřichohradecký) a č.35(Plzeňský).  Vysoce motivovaní vojáci čs brigády podporovaní ruským dělostřelectvem prolomili frontu a brzy měli více zajatců než bylo jich samotných, ztráty ovšem byly skoro třetina stavu, z toho dvě stě mrtvých. Bitva u Zborova jakkoli v měřítku Velké války nicotná byla ukázkou nemalé vojenské dovednosti a způsobila, že formování československých jednotek dostalo v Rusku zelenou. Vítězství zůstalo nevyužito, zanedlouho se zhroutila ruská fronta a začal celkový ústup. Na rakouské straně proběhlo vyšetřování, protože samozřejmě podezřívali oba převážně české pluky ze zrady, vyšetřování neprokázalo vinu. Otázka nakolik se na se na úspěchu Čs brigády podílela ochota Čechů se snadno vzdávat je tak trochu otevřená dodnes. Pluky byly vráceny do boje. Podle všeho císařští Češi bojovali, aniž by cokoli tušili a poznání mohlo přijít až v boji muž proti muži kdy jedni měli rakouské uniformy, druzí ruské s národní stužkou na čepici. Zajatci z čs brigády, obvykle ranění, které se nepovedlo evakuovat při překotném ústupu si to odnesli hůře. Byli většinou popraveni jako zrádci, bylo jich několik desítek.

Pokud se vrátíme do léta r.1916 kdy Rusko málem donutilo Rakousko Uhersko ke kapitulaci tak během Brusilovovy ofenzivy rakouská armáda ztratila přes čtvrt milionu zajatých a nezvěstných mužů, to jen pro představu v jakém měřítku válka probíhala v tom je pár praporů zběhů jen zlomek…

Velitelé si byli problému vědomi už od prvních potíží(Halič, hned na podzim 1914 se několik jednotek se vzdalo bez většího odporu, incident s 28.plukem)  a řešili to především „naředěním“ českých jednotek jinými národnostmi a také snahou o dosazení českých velitelů. Záložní jednotky umisťovali mimo jejich zemi.

V Itálii bylo české vystoupení za Rakousko zcela jiné, dá se s klidným svědomím říct, že patřili k oporám bojů a byli mezi jednotkami, které bojovaly až do konce. Na Italy se Češi dívali jako na tradičního nepřítele, žádný sentiment, žádná přehnaná ochota ke kapitulaci. Pro Italy byla zarputilost českých vojáků nepříjemným překvapením protože počítali spíše s vlažnějším přístupem jako na ruské frontě. I zde se ale určitě trochu uplatnily ryze praktické důvody. Italové jednu dobu stříleli do dezertérů kteří se k nim snažili dostat a terén byl dost členitý….

Protože české země byla průmyslově vyspělá část monarchie řada Čechů bojovala u technicky náročných zbraní, stávali se z nich dělostřelci a příslušníci tehdy nových zbraní letci a ponorkáři. Velitel U-bootu nebo letecké eso se mnoho neshodují s tradičním mýtem Švejka, ale i takoví bojovníci byli mezi Čechy ve Velké válce.

Co se morálky týká, ta byla vrtkavá u řady armád, ruská armáda se zcela zhroutila po revoluci r.1917, Francouzi se bouřili na začátku rolu 1917, některé frontové jednotky byly na pokraji kolapsu, otevřeně odmítaly bojovat a jen díky velikému štěstí se o tom Němci nedozvěděli a nevyužili to. Německá armáda kolabovala až před koncem to je podzim 1918, po docela dobrém začátku roku přišla krize pětina záloh vůbec nedorazila na frontu , vojáci se vzdávali aniž by vážněji bojovali a v Kielu se vzbouřilo 16000 námořníků. Itálie u Caporetta zaznamenala 30 000 dezertérů.(celkem bylo téměř 300 000 zajatců). Rakouská armáda se rozkládala na konci války také, tehdy zase přibyla do Itálie kvanta českých zajatců.

Dělníci války. To by asi tak nejlépe charakterizovalo české vstoupení v rakouské armádě. Odvedli svoji práci, bez nadšení, na východní frontě kolísali ale celkově bojovali dobře, taky jich asi 138000 položilo své životy „za boha, císaře a vlast“ . Ani procento zabitých, nijak nevybočuje z průměru v rakouské armádě, dezerce a dobrovolné zajetí byly nejspíš větší než průměr, ale nebyl to masový jev, české pluky bojovaly až do konce války. Zkrátka vojáci se nelišili od ostatních odvedeneckých armád a jakékoli pozdější snažení na ně napasovat legendu o odlišnosti nemůže obstát.

Na straně Dohody bylo nakonec asi 150 000 Čechů a Slováků. Největší rozmach těchto jednotek nastal ale až koncem války. Vojáci se zčásti rekrutovali ze zajatců a dezertérů a zčásti z Čechů a Slováků žijících v cizině, byli dobrovolníci s dobrou motivací. Reakce zahraničních krajanů byla rychlá, první jednotky v síle rot bojovaly od prvního roku války(rota Nazdar pod cizineckou legií a Česká družina pod Ruskou armádou).  Zdaleka ne všichni zajatci vstupovali do ČS vojsk, spousta mužů měla jediný zájem:přežít válku a pak se vrátit domů. Vystoupení československých vojáků proti bolševikům v letech obsazení velkých území na Sibiři byl výborný vojenský výkon. Tažení vyvolané odmítnutím bolševiků umožnit volný odchod proběhlo v letech 1918-1920. Domů už se nikdy nevrátilo 5400 legionářů.  Mladá republika měla hned základ svých vojenských tradic. Legionáři nebyli většinou opravdoví vojenští profesionálové, takže se až tak nehodili jako jádro budoucí armády ČS státu, ve spojení s určitým odporem k českým důstojníkům rakouské armády to dělalo později problémy.

Ať už byl voják na jakékoli straně, čelit hrůzám bojů první světové války chtělo nemalou vyrovnanost a na obou stranách by se našla řada dávno zapomenutých hrdinů. Vzpomeňte na nejmasovější nasazení českých bojovníků v dějinách. Na ty co s nadšením bojovali za budoucí republiku, na ty co je zavál na frontu zprasený osud a raději by se viděli doma, i na ty co opravdu bojovali za císaře pána.

PS: Až po upozornění diskutéra petrph jsem zjistil že první povídky s Josefem Švejkem vyšly již v roce 1912, zřejmě malý náklad, jinak si to nedovedu vysvětlit