Půvaby strategického bombardování

Podstata a tvář této kontroverzní  válečné metody                                                                               

Bylo nade vší pochybnost zjištěno, že průměrná posádka za průměrného počasí nemůže dosáhnout cil, pokud je odkázána jen na optické prostředky k zjišťování polohy. A v té době nebyly jiné k dispozici.

Sir Harris, šéf RAF Bomber Command

V druhé světové válce se objevila řada inovací a postupů, které byly použity buď poprvé, nebo v dosud nevídaném měřítku. Některé jsou pozitivní bez výhrad jako třeba radary které daly po válce světu mikrovlnnou troubu. Jiné jsou vojenským pokrokem jako třeba blitzkrieg. Další jsou jednoznačně strašné jako německý plán konečného řešení židovské otázky.

A pak jsou věci strašné, ale současně vyplývající z podstaty tohoto válečného konfliktu. K nim patří bombardování velkých měst praktikované nejprve Luftwaffe a později Spojenci, kteří vypracovali koncept strategického bombardování a zasypali německá i okupovaná města asi tak celkem 2,77 miliony tun leteckých pum.

Pokud chcete porazit protivníka můžete ničit jeho bojové jednotky, snažíte se zbavit protivníka jeho bojové kapacity přímo.

Nebo můžete současně ničit zázemí protivníka, zázemí které dodává bojovým jednotkám zbraně, zásoby a také produkuje další bojovníky. Snažíte se protivníka zbavit jeho bojové kapacity nepřímo.

Ničení bojových jednotek je jaksi morálně čistší, je to hra bojovníků. Jakmile se střet odehrává v obydlené oblasti už to tak čisté není, protože bojovníků, kteří se vzájemně chtějí pobít stojí v cestě nezúčastnění. Třeba druhoválečné boje v Afrických pustinách v sobě měly onu čistotu ryze vojenského měření sil(teda pokud se dá v případě zabíjení bližních vůbec o nějaké čistotě mluvit)

Ničení zázemí už tak čisté není, protože u zázemí se počítá s tím že je v něm hodně non-kombatantů. Jenomže je to zázemí protivníka, které zásobuje jeho bojovníky puškami, děly, střelivem, jídlem a spoustou dalších věcí. Bez svého zázemí jsou bojové jednotky nahrané, tanky zůstanou stát, vojáci nebudou mít čím střílet.... V moderních válkách v důsledku vítězí spíše logistika, než taktika.

No a pokud přijmeme koncept totální války v celé jeho šíři, je třeba si uvědomit že nedílnou součástí zázemí jsou lidé, kteří ho obsluhují. Pokud vyrábíte bagančata pro vojáky, tak to není jen zničení dílny, které zastaví přísun bagančat na frontu. Bez vašeho skromného příspěvku bude méně bagančat a nebude mít kdo opravovat poškození dílny. To že vyrábíte bagančata, z vás v totální válce udělalo strategický cíl pro válečné operace. A to jsou východiska pro strategické bombardování v kostce.

Spojenci se rozhodli že naruší zázemí Říše. A protože tehdejší bombardéry naprosto postrádaly přesnost, nebylo možné selektivně likvidovat jednotlivé budovy, cílem bylo město jako takové. Cílem bylo zničit město jako centrum průmyslu a logistiky a to nejen likvidací jeho průmyslových kapacit a dopravních sítí. Ale navíc se velký důraz kladl podlomení morálky obyvatel, kteří tvoří podstatu města, vytvoření pocitu konstantního ohrožení a učinění města neobyvatelným. Strategické bobmbardování má určité rysy terorismu na mezistátní úrovni.

Na první pohled bezcitný ale efektivní přístup. Praxe ukázala, že je to jinak. Zničení továrních budov vypadá, jako že je vyhráno, ale zničení strojů které tvoří podstatu továrny je daleko náročnější a tak továrna brzy po náletu často zase produkovala své výrobky. Lidé se také chovali trochu jinak, než chytré hlavy stratégů předpokládaly. Jejich morálka se nezlomila a udržovali město v chodu jak to jen šlo a přežívali i tam kde by zdánlivě v hromadách trosek nebyla šance. Respektive v tuhém říšském režimu s jeho Gestapem, sice mohli morálku ztratit ve svých srdcích, ale neposlušnost dost dobře realizovat nešla, tak se chovali stále stejně disciplinovaně.

Než ale naprosto odsoudíte Brity, je potřeba si uvědomit, že RAF buď mohlo sedět doma, nebo mohlo bombardovat německá města, neb nic moc menšího nedokázali zasáhnout, střední cesta v časnějších fázích války nebyla. Teprve vzdušná nadvláda a nové stroje daly možnost výběru postupů v pozdějších fázích války(nedá se říci, že by byly až tak využity) 

Proto strategická bombardovací kampaň proti Německu navždy zůstane kontroverzní kapitolou v dějinách válečnictví. Její přínos pro vítězství Spojeců se nedá moc dobře vyhodnotit. A tak příznivci zdůrazňují, jak se omezila výroba a kolik zbraní a lidí museli Němci vyčlenit na obranu svých měst, zbraní a lidí kteří zoufale chyběli jinde. Odpůrci zpochybňují omezení výroby, argumentují čísly o neustálém růstu německé produkce, existencí podzemních továren a upozorňují na zkázu doslova biblických rozměrů. Ale dneska nebudu řešit morální apekty činnosti Harrisova bomber command. Spíš se zmíním, jak to vlastně vypadalo.

Strategický nálet to je silný prožitek pro množství lidí. Obrovské mašinerie se dávají do pohybu, aby přinesly zkázu a utrpení.

Strategický nálet, to je jekot pum, dunění děl, svírání vnitřností před startem, hukot motorů, řev sirén, pátrání po zášlezích z výfuků ve tmě, vydýchaný vzduch krytu, třesk střepin o trup letadla, jedovaté stopy trasírek, hlasy v rádiu, tlaková vlna co trhá plíce, uspokojení po zásahu cíle, peklo z plamenů, náhlý klid po rozvinutí padáku, spáleniště, roztrhaná těla.    

Nálet je utrpením pro všechny zúčastněné, obyvatele(ty předeším), letce obou stran i obsluhy protiletadlové obrany.

Celkové oběti bombardování mezi civilisty během spojenecké bombardovací kampaně v Evropě nejsou známé a odhadují se někde mezi 300 000 a 600 000.

Být členem posádky bombardéru nebyla legrace, možnost, že se nevrátíte byla nemalá a s rostoucím počtem misí rostla pravděpdodobnost, že přijde ta poslední.  Pokud jste chtěli válku přežít v jednom kuse, strategický bombardér byl objektivně jedno z nejhorších míst  co jste si mohli vybrat.

Celkové procento padlých však bylo nižší(díky příspěvku USAF) a mohlo být tak 44%            

Po cestě čekaly letce různé nástrahy. Potkají stíhačky Luftwaffe, ty ale nebyly to nejhorší, nejvíce se posádky bály protiletadlových děl. Protiletadlové dělo, neboli Fliegerabwehrkanone(FLAK) pálí granáty přednastavné na určitou výšku granáty nemusí letadlo přímo zasáhnout a spíš se počítá s účinkem tlakové vlny a střepin. Bombardéry toho moc nenakličkují, pokud chtějí něco zasáhnout. Flak si nevybírá a tak se ho báli i stíhači Luftwafe. Při nočních náletech dělostřelcům sekundovaly reflektory, které nasvěcovaly letadla a umožnily tak zaměřovat. Letět rovně přehradou rozprskávajících se granátů, než byly odhozeny pumy, musel být opravdu nervydrásající zážitek. Za přípustné ztráty považovalo RAF 5%.

Turnus posádky bombardéru RAF představoval 30 dokončených misí, pak letec přestal létat na bombardovací mise, letci se stávali například instruktory.

Přes toto obrovské riziko má bombardování jakýsi punc zbabělosti a zákeřnosti. Pokud sestřelený letec přistál ve městě, mohlo se mu stát, že rozvášnění obyvatelé se rozhodli ho utlouct.

Spojenci ztratili 160 000 mužů z posádek bombardérů a 20 000 letadel za celou kampaň.

Zatímco posádky si zvedají adrenalin nahoře, dole panuje čilý ruch. Protiletadlová obrana čerpala informace o bombardérech z různých zdrojů, především klasických jako od pozorovatelů a naslouchadel, ale i od radarů.

Radar byl tehdy relativní novinkou a sotva se dostal do rutinního používání začal zuřit radioelektronický boj, proti radarům i jinému vysílání. Radary byly rušeny hliníkovými pásky("window", "chaff"). Němci rušili spojenecké naváděcí signály, spojenci se snažili zmást navádění německých stíhaček jak rušením tak stanicemi co vysílaly falešné pokyny, Německé noční stíhačky měly příjimače k odhalení spojeneckých navigačních radarů, spojenci vyvinuli rušičky radarů německých nočních stíhaček a tak dále... radioelektronický boj té doby byl pestřejší, než by jeden čekal

Podle toho kam by mohl svaz případně letět se ovzal voralarm(předpoplach), to ještě nemuselo pro vás osobně nic znamenat, protože letadla přece jen nemusí letět na vaše město. Pak zazněl vlastní poplahový signál vallalarm, oznamujíí, že letadla jsou tady. I když vaše město bylo cílem náletu, přece jen nemohou zasáhnout celé město najednou. To znamená že řada poplachů se vás osobně nakonec netýkala. Letadla mohla přiletět bombardovat konkrétní závod. Nebo třeba přístav. V horším případě šlo o velký kobercový nálet, kdy se určitá oblast pokryje systematicky pumami, na každých pár čtverečních metrů jedna... Takové nálety dokázaly vytvořit ohnivé smršti, jako například v Hamburku nebo Drážďanech. Svědkové podobných výjevů se často diví tomu, co všechno může hořet.

Co se bude dít se dalo zhruba odhadnout podle síly bombardovacího svazu. Na citelné poškození velké továrny stačilo třeba půl sta těžkých bombardérů ale na její alespoň dočasné vyřazení spíše jednotlivé stovky. Například nálet na Škodovku v dubnu 1945 provedlo dvě stě "Létajících pevností" a vyřadilo tím fakticky továrnu z provozu. Drtivé nálety na centra velkých měst pak vyžadovaly více vln o mnoha stech strojích například hlavní útok na Hamburg tvořilo pět vln o více jak 700 letadlech v několika dnech. Pokud se obrana dařila, přesnost bombardování šla rapidně dolů a ztráty rostly.Tak například Němci ubránili Škodovku 17.4.1943, když dobře vedená palba byla asi hlavní důvod proč 291 Lancasterů shodilo pumy jinde a špatně a místo Škodovky byla zasažena např psychitrická léčebna a kasárna.

Obvykle nejprve přiletěli značkaři, vybrané posádky, které dokázaly navigovat nejlépe, měly nejlepší vybavení a zviditelnily cíle značkovacími pumami, značkaři často používali lehké rychlé bombardéry Mosquito. Na první pohled parádní řešení, dokud si neuvědomíte, že požár způsobený první posádkou, která to podělá, snadno zmate ostatní posádky značkám navzdory. A pak už letěl hlavní svaz. V počátečních fázích války byly svazy čistě z bombardérů, s nástupem dálkových stíhaček měly svazy stíhací ochranu proti stíhačům Luftwaffe.Pokud  byly v oblasti radary, některé bombardéry nenesly pumy ale vyhazovaly hliníkové pásky k rušení radarů. Ztratit orientaci bylo tehdy velmi lehké, převážně se navigovalo klasicky a elektronika byla teprve v začátcích, například tehdy supermoderní navigační radar H2S který měl zobrazit obrys města dával takové výsledky, že práce s ním byla spíše umění, než používání navigační pomůcky. Použít efektivně H2S byla dovednost vlastní jen těm nejlepším navigátorům. Zaměřovače kalkulovaly výšku, rychlost dokázaly provádět korekci na vítr, a případně samy vydaly povel k odhodzu, přesto byla jejich přesnot mizerná.

V roce 1943 jen 16% bomb dopadlo v okruhu tisíce stop od zaměřeného bodu

Jakmile bombardér přežil všechny strázně cesty nad cíl, byl čas vyvrhnout jeho smrtící náklad, pumovnice se otevřela a už to letělo.

Pumy byly různé podle účelu, univerzální, zápalné, průbojné, demoliční...

Obecně, čím je zamýšlený cíl tvrdší, tím mohutnější je plášť bomby , univerzální puma tak měla podíl výbušnin kolem 50% hmotnosti. Speciální bomby k demolici městých čtvrtí které působily tlakovou vlnou měly kolem 75% výbušné náplně.  Takové zbraně smetením střech otevřely objekty pro malé zápalné pumičky.

Mohutnější pumy k ničení odolných objektů mívaly ušlechtilé aerodynamické tvary. Čím menší přesnost byla potřeba, tím více se puma podobala bojleru, až například uvedené high capacity bombs byly vlastně jen nádrže na trhavinu, které skutečně vypadaly jako bojler. Brtiské pumy byly štíhlejší a elegantnější, zatímco ty americké spíš zavalité.

Velké ráže padaly dolů s náležitým jekotem, zatímco malé osmihrané zápalné pumičky, které se shazovaly po stovkách, jen tak syčely. Krajně nepříjemnou vlastností zápalných bomb bylo, že se nedaly uhasit vodou, díky obsahu bílého fosforu.

Lidé se před náletem chránili v krytech, sklepy domů se k ukrytí moc nehodily, protože při zásahu byly obvykle zavaleny, některé Pražany, kteří se ukryli před US náletem do sklepů, našli až v letech sedmdesátých...Ve volném prostoru mimo cílovou oblast také není špatné se krýt, ale tady hrozí nebezpečí střepin, takže je namístě alespoň zákop. Bohužel v krytu můžete jen sedět a čekat jestli nedostanete přímý zásah, to je hodně stresující. Pokud jste to nestihli ke krytu, po začátku náletu vás už dovnitř nepustili, často po konci náletu člověk při odchodu z krytu viděl mrtvoly těch, co to nestihli.

Ani poté co zazněl signál konce náletu nebyl ještě všemu konec. Bombardování, aby omezilo život měsa co nejvíc bylo totiž současně leteckým zaminováním, část bomb měla zpožďovače a explodovaly klidně po hodinách. Jako milou pozornost měly tyto pumy opatření proti zneškodnění, pokud se někdo pokusil demotovat rozbušku, byl to jeho poslední řemeslnný úkon. Časované letecké bomby byly velkou překážkou pro záchranné práce.

Hořící město v noci je strašlivá a současně fascinující podívaná. Jakmile se tma rozplyne, hrůznost celé události se konečně ukáže, trosky jsou promíchané s mrtvolami a kusy mrtvol. Uprostřed této zkázy dojemně působí drobnosti, které nálet přečkaly. Plyšová hračka nebo svatební obrázek se štastným párem uprostřed trosek o to více připomenou, jak důkladná ta zkáza je.

Po náletu přišlo zachraňování zavalených, odklízení trosek, hašení toho co mělo cenu hasit a čekání na další nálet...

Některé stránky co mě zaujaly na netu:

http://www.eyewitnesstohistory.com/b17.htm z paluby létající pevnosti

http://zanikleobce.cz/index.php?detail=1448581 o bombardování Plzně

http://www.lancaster-archive.com/lanc_bomb_loads.htm různé možnosti naplnění pumovnice pro bombardér Lancaster

http://www.elsham.pwp.blueyonder.co.uk/raf_bc/ tématická stránka Roba Davise

http://www.airforcemag.com/MagazineArchive/Pages/2008/October%202008/1008daylight.aspx něco o přesnosti bombardování.

obrázek nahoře pochází z wikiny