Cesta do Bohnic

Je to velmi osobní, a přesto mám pocit, že je v tom i kousek univerzálnosti. I v blázinci hledám porozumění svému osobnímu příběhu. Odmítám léky, odmítám dělat z plastelíny sněhuláky, protože mi nepomáhají porozumět sobě a světu.

Jako nezmar hledám svoji vlastní cestu.

Je to pokračování předchozího článku Bohnice. Za tři dny jsem se posunul k větší svobodě života v Bohnicích, a tím i k uvědomění si větší tíhy osudu. Již zde nejsem proti své vůli, ale vyšli mi vstříc, že jsem zde formálně dobrovolně, mohu tedy kdykoli odejít. Zažívám tak větší formální svobodu, a větší tíhu za svoje činy. A je mi stejně jako před pár dny, kdy jsem se vědomě a s určitou laskavostí, rozhodl se dál netrápit. Před pár dny v sobotu jsem čekal až bude auto zalité slunečním světlem, protože v tyto chladné dny to působí jako balzám na duši, počkal jsem až uvidím, to co mám rád, sad který jsem stvořil, vnořil se do meditace a trochu pouštěl plyn, cítil jsem laskavost k ostatním a prosil boha, aby mě přijal, chvilku jsem plakal a chvíli byl hodně šťastný. Když jsem cítil omámení, přitáhl jsem si ambuvák těsně na ústa a hluboce se nadechnul, a pak ještě jednou, celkem snad pětkrát, nevím jestli to byl klam, ale srdce přestalo bít, tóny ptáků zněly stejně zvučně jenom jakoby z jiné dálky, teplo rukou stoupalo výš, a bílo se objevilo ve dvou třech vlnách, a když zůstalo, tak nebyl žádný vjem, jako bych byl sám tou bílou, a pak mě cosi vtáhlo zpět, zda mohu ještě hýbat prsty, a taky “myšlenka, že chci žít”. Skočil jsem na ten vjem a pohnul prsty a tím to skončilo, protože jsem uvolnil ambuvák a chtěl jen tak v klidu bez sebereflexe umřít, nechal jsem si jej u obličeje a přestal jsem hledat kdo jsem. Nebyl jsem nikde, ale slyšel jsem zpěv ptáků a syčení plynu. Nebylo na tom nic vědomého, ale bylo to uvolňující, protože jsem se přestal snažit a nechal to být. Jenže na tuhle variantu jsem neměl dost plynu a asi po 8 minutách jsem si uvědomil, že plyn již nesyčí, a já jsem zde.

Odpočinul jsem si. Styděl se za to, že jsem propadl touze žít, a rozhodl se, že na to půjdu líp. Žádné poslední pozorování, žádná poslední reflexe a podléhání vášni vědět víc. Koupil jsem si láhev vodky, plnou láhev plynu, abych měl jistotu, že neudělám stejnou chybu. Pil jsem a snad proto, že jsem spíš abstinent, se mi motala hlava během chvilky, nemohl jsem odolat a aspoň na karton kde jsem ležel jsem si začal psát, co mě napadá a co se děje. Připadal jsem si zvláštně a navzdory Nešporovi jsem měl chuť lidem a sobě říct, že alkohol může být pro některé lidi lék, cítil jsem se totiž dobře, vědomě a přitom tak hezky tupě, jako když Hanzlíkovi v pohádce Závist, odejmuli rozum. To není přesné, ale ta úleva tam byla. Nedával jsem si ambuvák, ale lehnul jsem si jen tak volně, ale na plný plyn. Podcenil jsem však sílu svého těla. V tom stresu, který jsem poslední rok měl, jsem si postupně začal připadat jako nezmar, žena mě mohla být do hlavy, do krku, trocha rehabilitace a byl jsem fit, a i když mě její milenec vzal ocelovou tyčí a ohnul ji o mou hlavu, mé tělo to vydrželo, zlomené obě ruce mi nezabránili postarat se o sad a drobnými úkony jej ostříhat. Tak i v této, jak jsem myslel poslední chvíli, mě tělo nezradilo, a všechny ty sračky vyzvracelo. Nejedl jsem a ani moc nepil celý den, abych nepřidělával starosti těm, co mě najdou, a tak jsem vyzvracel snad jen ten alkohol, a protože jsem instinktivně nemohl zvracet sám na sebe, a přestože jsem byl ztracen v tom malém prostoru, nějak jsem se vyštrachal ven, to znamená i po druhé zcela ven. Věděl jsem, že stejnou cestou už nepůjdu. Neskočil bych pod vlak, z věžáku, nebo prostě tak, abych dělal jinými lidem starosti. Byl jsem unaven, a cítil se sám. Žil jsem tak, že jsem si vytvářel přání, že umřu opřen o ořech ve svém sadu, a když bude dáno, tak aspoň s někým ze svých blízkých. Jenže najednou jsem se cítil sám. Začal jsem se cítit, jako bych za to nemohl. Jen jsem se ptal, zda je to z touhy po penězích. Stále to nevím a to mě nejvíc trápím, tak volám ve svém nitru - PANE BOŽE, PROČ - vyštváván ze svého sadu, zneuctěn manželkou a od svého mladšího syna. Hledám tam nějakou víru, že to musí mít smysl.  

Unaven jsem se před půlnocí stavil u kamarádky, chtěl jsem se snad napít teplého čaje, asi i vyspat než pojedu dál, a tak jsem z její moci skončil mezi blázny sebevrahy.

Spíš jsou na mě hodní. Na snídani je tu nejlepší kakao, jaké jsem kdy pil. Jenže tím to asi končí. Jsem prostě hladový porozumět tomu, co mě do Bohnic vedlo. Nechci si z modelíny stavět sněhuláky, nebo poslouchat řeči, “Dáme si cigárko, pak si dáme šlofíčka, a počkáme na oběd”. Brrr. To je horší než důstojná smrt zastřelením, za to, že jsem porušil očekávané normy. Pokud mám žít, musím pochopit, proč jsem to přežil, proč jsem se dostal až na místo, kde se trhají sny. Pokud mám žít, chci se zbavit pocitu oběti vlastní ženy, na který to zvnějšku vypadá, prostě pokud mám žít musím nadále pracovat na sobě. Léků se bojím jako největšího trestu za za svoji slabost nepřejít rozhodně na druhou stranu. Jako nezmar hledám cestu stále vpřed. Když mě poprvé zbavili možnosti pracovat a žít doma, dostal jsem se z toho během, takovým během dokud radost nezalila tělo. V Bohnicích nemám co dělat, vím, že kouřit nezačnu, a tak jsem si uvědomil, že mojí útěchou a silou, která mě aktivuje, je aspoň to popsat.