Pýcha

Tento článek je osobní zpovědí o pýše, která mě provázela a způsobila mnoho potíží. Omlouvám se, ale neuměl jsem to jinak.

Rozdíl mezi hrdostí a pýchou je tenký. U druhých ji vidíme, u nás osobně, jakoby vůbec neexistovala. Také jsem se nepovažoval za pyšného člověka. Domníval jsem se, že jsem spíš skromný, ohleduplný, empatický a podobně. Je to pravda, jenže se to nevylučuje, abych jindy nebyl pyšný, i kdybych to sám sobě nechtěl přiznat. Na jedné fotce jsem to viděl jednoznačně už kdysi dávno, ale přiznat jsem si to nechtěl ani náhodou, i když to z fotky přímo čišelo. Bylo to na fotografii v novinách, když jsem získal titul Živnostníka roku. Získal jsem ho tak trochu za svoji ohleduplnost, skromnost, protože jsem dělal mnoho věcí, které nejen vypadaly, ale skutečně byly pro ostatní prospěšné, podporující. A protože jsem takové věci dělal, mluvil o nich, psal o nich, tak jsem se domníval, že tomu také tak musí být. Ale na té fotografii, kde mi jakýsi potentát potřásá rukou je vidět moje pýcha jako hrom. Pýcha, že jsem byl vybrán, pýcha, že se o můj příběh zajímají novináři, pýcha, že mohu mluvit v sále plném počestných lidí. 

Člověk by si mohl říct, že o nic nejde. Je to vlastně pravda. Jenže je to taková ta ďábelská pravda, kde chybí spojení na vyšší hodnoty, i když to vypadá, že tam jsou. 

Pýchu jsem už zažil v jednom ze svých minulých životů. Byl jsem pyšný, že patřím ke kléru, že jsem mnichem, že nejsem prostým člověkem. Byl jsem pyšný, že já patřím k těm, co mají blízko k Bohu. Nemám zdaleka všechny vzpomínky, ale v této epizodě se mi vůbec neumíralo lehce. Došlo mi, že moje komnata mnicha je jen moje zádušní kopka. Umřel jsem v mukách strachu, a co se dělo pak, si zatím nevybavuji. Teď v tento moment bych to také nazval ďábelskou nástrahou. Byl jsem mnichem, takže to vypadalo, že mám být na co pyšný, vypadalo to, že žiji poctivý bohabojný život. Ale ta pýcha tam prostě byla. 

V tomto životě jsem zažíval mnoho zadostiučinění, když mi stovky žáků psalo, že až budou mít vlastní děti, bude fajn, když je budu učit. Psali mi i rodiče studentů, jak jsou rádi, že jsem učil, nebo učím jejich syna, či dceru. I tam byla pýcha, které předchází pád. Stovky dopisů mi zůstalo. Myslel jsem si, že je to chyba systému, když kvalitní učitele, obecně kvalitní lidé, nejsou ve své domovině oceněni. Dnes mám dojem, že systém je “jen” neskutečně inteligentní zrcadlo, které nám ukazuje, jak se chováme. Někdo zvládne v jednom životě více lekcí, jiný se může do zrcadla dívat na téměř stejné děje několik životů. Myslel jsem si, že rozumím Komenskému, ale zřejmě mi Komenského slova, aby člověk pracoval jen pro jeho zavolání, úplně nedošla. Jinak by tam pýcha nemohla být. Snad jsem mu trochu rozuměl, ale té pýchy tam bylo zřejmě víc.

Ohromnou pýchu jsem zažil se svými dětmi, potažmo se svojí rodinou. Nenašlo by se mnoho momentů, kdy bych nebyl dobrým manželem a otcem. Ženě jsem byl věrný 20 let, byl jí k ruce a ptal se na její sny. S dětmi jsem trávil většinu volného času. Byl s nimi u porodu, nikoli ze zvědavosti, ale abych byl k ruce po porodu, kdy si matka potřebuje odpočinout. Byl jsem tak první komu mí synové spali na bříšku. Byl jsem s nimi u všech lékařských prohlídek, třídních schůzek, psal jsem s nimi všechny domácí úkoly, vozil je ze školy a do školy. Četl jim, povídal, povzbuzoval. Asi již tušíte, že i když to vypadá správně, je tam tenká hranice, která se snadno změní v pýchu. A jak jsem již psal, slova která slyšel mnohokrát každý z nás, a která mnohokrát každému z nás prošla jedním uchem sem a druhým ven, slova - že pýcha předchází pád. O děti jsem přišel z důvodu, které jsem uváděl v jiném článku. Ono totiž není úplně podstatné jakou formu to “jenom” velmi inteligentní zrcadlo zvolí, podstatné je, že nám to zrcadlí, a my to můžeme nakonec uvidět. V životě by mě nanapadlo, že mohu být bez dětí, a samozřejmě se tak mohlo stát. V životě by mě nanapadlo, že se mohu rozejít se ženou, kde jsme si dali úřední i svatý slib, a samozřejmě se tak mohlo stát. Pokud tam byla pýcha, že já to zvládám líp než jiní, ukáže se nakonec, že jsme si všichni velmi, ale opravdu velmi podobní. 

Podle Hawkise by u člověka, který již překonal hněv, a já se tak, snad ve vší skomnosti, domnívám, že hněv si již nijak silně nevybavuji, tak na takového člověka by na vzestupu úrovní vědomí čekaly nástrahy ve formě pýchy, nadutosti a pohrdání druhými. Samozřejmě proto, že to tak navenek může vypadat a odůvodnit se, že je k tomu důvod. Jsou mu předkládány obrazy proč může být pyšný, proč si může dovolit pohrdat druhými. “Jen” zrcadlo je nejen velmi inteligentní, ale také pěkně mazané. V duchu prací dr. Hawkinse je to přechodové stádium, kdy by takový člověk mohl konečně přestat škodit a stát se odvážným, silným a přijatelným pro společnost, aby jednoho dne pomalu vstoupil do další úrovně, a to neutrality, uvolněnosti a neposuzování.