Žadatelé o kanadský azyl se vracejí

     a Česko najednou není pro Kanadu nebezpečnou zemí, která diskriminuje menšiny.

     Diskriminace menšin se v rétorice naší společnosti táhne posledních pár let jako ta pověstná červená nit. Kdo se chce zviditelnit, ať už ze společnosti většinové či menšinové, začne buď diskriminaci potírat nebo se na ni odvolávat. Hubou, v obou případech. Protože činy, ať už v rámci potírání či odvolávání se na onu diskriminaci, něco stojejí. Nejen peníze, ale hlavně snahu, kus odvahy a osobní aktivitu. A to, mám pocit, se v dnešní společnosti moc nenosí.

     Nesmírně uznávám ony příslušníky menšiny, kteří chodí do práce, posílají děti do školy a dbají na jejich výchovu. Uznávám je proto, že si dovedu představit, o kolik horší a nesnadnější to mají oproti většinové společnosti. A nakonec, jak je známo, mají těžší pozici i mezi příslušníky vlastni komunity. Dovedu si představit zaměstnavatele, u kterého žádá o práci příslušník menšiny. Dovedu si představit, jak zaměstnavatel váhá...a věřím, že to v devadesáti devíti případech ze sta není z důvodů barvy pleti žadatele, ale z důvodů negativních předchozích zkušeností s jinými menšinovými příslušníky. Nikdo nemá na čele napsáno a notářsky ověřeno, že to s tou prací myslí vážně a že je poctivý, nakonec i příslušník většiny může být padouch a bídák. Jenže, bohužel, s většinou opravdu není tolik problémů.

     A také si i dovedu představit pocity onoho menšinového žadatele o zaměstnání, na kterého se případný zaměstnavatel kouká podezíravě. Dovedu si představit, jak je mu trapně, jak přesně ví, co se tomu člověku naproti němu honí hlavou, dovedu si představit tu bezmoc, kterou pociťuje, protože dokud ho ten člověk nezaměstná, nemůže ho žadatel o svých poctivých úmyslech přesvědčit. Dovedu si představit i ten pocit ponížení, když je odmítnut, nejčastěji z důvodů, že misto je už obsazené. Možná takový žadatel i ví, že misto obsazené není a ví, že byl odmítnut kvůli tomu, kým je.

    Ovšem počínání zaměstnavatele bych nenazvala rasismem a diskriminací v tom pravém slova smyslu. Je to prostě strach. Obava z toho, že zase naletí mazanému příživníčkovi, který potřebuje jenom razítko pro pracák, kterého bude "práce" bavit tak týden a po týdnu se už neukáže.

    Je to začarovaný kruh. Nevím, jak z něj ven. Kdybych to věděla, nedělala bych práci, která mě živí, ale seděla bych v Akademii věd a těšila se na Nobelovu cenu:-)

     Je paradoxní, že, podle mého názoru, si v tomto případě nejlépe poradili komunisti. V duchu hesla "Kdo nepracuje, ať nejí" uzákonili právo a zároveň povinnost pracovat a každý, kdo nepracoval, byl příživník. A příživnictví bylo trestné. Takže i ti, kterým dneska decentně říkáme nepřizpůsobiví, se museli velice rychle přizpůsobit. A když ne, následovaly sankce, opravdu podle známého Padni komu padni. Komunisti sice vycházeli ze své odsouzeníhodné ideologie, bylo to nedemokratické, ale v tomto případě   účinné.

     V dnešní společnosti ten, kdo pracovat nechce, nemusí. Může se v rámci zákona a bez ohledu na etnickou, náboženskou či jinou příslušnost živit jakkoliv. Žít z renty, jít do politiky, žebrat, může vybírat popelnice či ždímat stát o nejrůznější příspěvky.

     Běžný člověk, opět bez ohledu na etnickou, rasovou, náboženskou, politickou a já nevím jakou příslušnost, si v první řadě, pokud nemá na kontě miliardu, hledá obživu prací. Je k tomu uzpůsoben a vychováván. Pokud má být na podpoře od státu, snaží se tuto podporu pobírat co nejkratší dobu. Jenže...stát je špatným hospodářem a mám pocit, že v případě podpor a dávek je štědrý až nadměrně. A tak si vlastně své "příživníky" vychovává sám. Protože v momentě, kdy zjistím, že stejně nebo jenom nepatrně méně peněz dostanu za práci i za nicnedělání, je rozhodně snažší zůstat doma, bavit se po svém a na práci se vykašlat. To je prostě v lidské přirozenosti, a věřím, že bez ohledu na etnikum.

     Když se k tomu ještě přidá politicky korektní obava, abych náhodou někomu odlišné barvy pleti, náboženské příslušnosti, věku, pohlaví atd. lidově řečeno nešlápla na kuří oko, je na malér docela slušně zaděláno. Podle mého soudu se stát na diskriminaci nepřizpůsobivých menšin podepsal nejvíc. Naučil je, že peníze jsou zadarmo, že když budou hlasitě křičet a ohánět se svými právy, dosáhnou všeho daleko snadněji a pohodlněji než člověk, který si vše musí poctivě odřít a zasloužit. Naučil je, že když není po jejich, dají najevo, jak je jim ubližováno, a stát jim zase a opět vyhoví. Jen aby nebyl osočen z diskriminace, kterou vlastně ve své podstatě stejně provádí.

     A nakonec k tomu romskému exodu do Kanady. Nikdo mě nevymluví, že většina, ne všichni, ale rozhodně většina emigrantů, tam odešla hlavně za vidinou snažšího života. Ano, i za bezpečím, ale prostě nemůžu sama sebe přesvědčit, že tam hledali hlavně práci a vzdělání. Kdyby ano, rozhodně by se teď v tak masivním počtu nevraceli, proč, vždyť přece odešli proto, že tady je většinová společnost dikriminovala, nechtěla jim dopřát vzdělání a nemohli najít práci. V Kanadě toto všechno měli přímo na stříbrném podnose. Tak jak to, že o svůj azyl tam nebojují, jak to, že Kanada jejich žádosti zamítá, jak to, že se vracejí zase zpátky?

     A naše úřady už přemýšlejí, jak zase ty navrátilce začlenit do naší společnosti, jak jim vrátit byty, které mnohdy prodali, aby měli na letenky, jak jim doplatit ušlé dávky za dobu, kdy určitě něco pobírali v Kanadě, protože i tam z něčeho žít museli. Probůh, já jim to nezávidím. Jenom mám za to, že stát zase pokračuje v oné diskriminaci. Zase, ze strachu, aby ho prokristapána někdo z dikriminace nenařknul, poníženě uplácí lidi, kteří dali jasně najevo, že o to uplácení nestojejí. Že je jim to málo.

     Nejspíš nejsem politicky ani multikulturně korektní. Nejspíš mě spousta lidí prohlásí za rasistku. Jenže já se nějak nemůžu smířit s tím, že lidem, kteří odtud odešli v mnoha případech "za lepším", kteří, aby zdůvodnili své žádosti o azyl, v mnoha případech zveličili své problémy a zamlčeli i to, jak se je ten "diskriminující" stát snaží řešit, kteří se na tom řešení ani nenamáhají podílet a aspoň trochu se zamyslet sami nad sebou, zase přijdou, natáhnou dlaň a řeknou - jsme tu, postarejte se o nás. Můžete a nemusíte mi věřit, ale je mi jedno, jestli jsou takoví lidé bílí, černí, světle modří nebo kafebronz do zelena. A stát, tedy vlastně my všichni, ti kdo bez rozdílu barvy pleti pracují a platí daně, se o ně postarají. Protože jim nic jiného nezbude. A budou se starat tak dlouho, až zase "dávkoví turisté" zjistí, že v nějakém jiném státě létají pečení holubi do pusy. A zase tam pojedou plakat, jak je tady diskriminujeme.