Zapomenuté (české) výpravy

Jistě se mnou budete souhlasit, že cestování je fajn. Přináší člověku jistý pocit svobody, nová poznání a někdy velmi potřebnou změnu vzduchu. V dnešní době není problém vyrazit téměř kdykoliv a kamkoliv si člověk zamane. 

Stačí trocha peněz, času a s volnými evropskými hranicemi do okolních zemí dokonce „jen“ občanka. Ne vždy tomu tak bývalo. Mnozí si ještě určitě pamatují doby, kdy bylo kvůli výletu za hranice nutné sehnat hromadu různých povolení a kromě peněz na cestu mít s sebou ještě další prostředky na uplacení celníků, abyste se nakonec za ty hranice (nebo naopak zpět) vůbec dostali..

Touha cestovat se však s režimem, který to v podstatě zakazoval, nevytratila. Byla tu v jeho průběhu, ale i předtím a potom, vlastně vždy. Připomeňme si již časem zaváté cesty objevitelské. Kniha Zapomenuté výpravy, o více než 100 % rozšířené vydání stejnojmenné knihy z roku 2005, přináší neuvěřitelných 60 osobitých příběhů cestovatelů a dobrodruhů z československých luhů a hájů.

Knihu, již koncem loňského roku opět vydalo brněnské nakladatelství JOTA, sestavili tři autoři: Milan Švihálek, Miroslav Kačor a Marek Hýža. Každý z nich přispěl několika vyslechnutými a sepsanými vyprávěními. Cílem všech bylo zajistit, aby ti, jejichž životní cesty či odhodlání byly dech beroucí nebo alespoň nějakým způsobem výjimečné, neupadli (zejména tady u nás) v zapomnění. Někteří se totiž bohužel, opět kvůli režimu, slávy ve své době nedočkali. A tak je nejvyšší čas nám je představit!

Hrdinové Zapomenutých výprav „českého cestovatelského srdce“, jak zní podtitul knihy, jsou velmi rozliční. Někteří chtěli poznat svět, jiní soupeřit v mezinárodních soutěžích, ten chtěl napomoci vědě, onen překonat sám sebe, další toužili pokořit přírodu. Kdo by to byl řekl, že mezi Čechy, příslušníky národa, jenž nemá moře, je tolik světoznámých a navíc úspěšných jachtařů! O jednom z nich vypráví hned první příběh s názvem O nezdolné Niké, plachetnici, již si osamělý moravský mořeplavec Richard Konkolski začal stavět v panelákovém sklepě a s níž nakonec i po katastrofální nehodě, která ho donutila vrátit se zpět na start, dojel závod přes celý Atlantik „téměř“ v platném limitu.

„Zažil jsem tady (u mysu Dobré naděje) opravdu krušné chvíle. Dostal jsem se do velmi těžké bouře. Niké se třikrát převrátila dnem vzhůru a já byl nemilosrdně vymrštěn do oceánu.“

„Richarde, je mi líto, ale tvoje tvář je tak zdevastovaná, že bych na ni nejraději zapomněl.“ Tak zhodnotil lékař Richardovy neobratné pokusy o samoošetření, jež proběhlo po zasažení ráhnem do tváře a do nosu kdesi na moři.

Držiteli 10 významných a dosud nepřekonaných světových jachtařských rekordů, 4x jmenovanému jachtaři roku ve 3 různých zemích, hrdému reprezentantovi rodné země bylo „na závěr celoživotní dřiny ve jménu vlasti“ odebráno české občanství. Naštěstí v roce 2013 došlo k nápravě a americký občan se spolu s rodinou a znovu nabytým původním občanstvím vrátil na trvalo do ČR.

Další početnou českou družinou dobrodruhů byli horolezci. Bohužel, mnoho z nich zaplatilo své cesty k vysněným osmitisícovkám tím nejcennějším. Povětšinou vinu nesly laviny. Nejvíce mě zaujal příběh Čechoameričanky, která právě onu nejvyšší metu pokořila jako první Češka (Annapurna 1978). Jmenovala se Věra Komárková, kromě milovnice hor byla také profesorkou vědy a informačních technologií.

Hlavní zdroj finanční podpory pro expedici byl poněkud neobvyklý - prodávali trička s heslem „Žena má místo na vrcholu – Annapurna.“

Mnoho z hrdinů byli světoběžníci, kteří jednoduše chtěli obejít (pěšky), objet (na kole, autem – typicky nesmrtelnou tatrovkou) obeplout či obletět zeměkouli anebo prostě jen poznat co nejvíc z velikého světa. Využívali k tomu např. dobu konání olympiády či jiné velké akce (ale třeba i kvetení japonských sakur). Překvapivé byly za tímto účelem vzniklé skupiny, chlapecké i čistě dívčí, díky kterým nejednou vzniklo velké přátelství a nezapomenutelné vzpomínky, ale našli se samozřejmě i velmi stateční jednotlivci nebo dvojice (kupodivu i partnerské). Další byli vědeckými badateli, kteří chtěli světu přispět novými poznatky například o velikosti lidských údů a lidí obecně v některém z afrických států, nebo potápěči, kteří za stejným účelem riskovali s dobovou technikou potápění do hlubokých vod (a zemřeli tzv. psychickou smrtí). Významnou skupinu představovali také sportovci (hokejisté, kajakáři, raftaři apod.), kteří toužili pro svou zem něco dokázat i za hranicemi.

Velkým přínosem knihy je podle mého názoru velmi zdařilé pojetí jednotlivých příběhů. Ač má každý z autorů trochu odlišný styl, všechny jsou mi svým způsobem blízké a hlavně je jejich zpracování úžasně komplexní. Zabývají se vždy nejen tím, co a kdy který z hrdinů dokázal, ale také co tomu předcházelo, co následovalo, jaké byly tehdy podmínky, podpora (nejednou jídlem sponzorovaly konzervárny) či rodinné zázemí. Tento až beletristický styl a úvodníky a závěry samotných autorů, kteří navíc prozradili, jak se ke kterému z příběhů dostali, dělají knihu velmi čtivou a zajímavou. Velkým plusem jsou dobové fotografie a materiály (lodní deníky, vlaječky, povolení, pasy apod.), které dodávají vyprávění živost, jménům obličeje a nám konkrétní představu, například s jakým vybavením byli horolezci schopni vylézt do osmi tisíc metrů. Za zmínku stojí také dokreslené mapy a obrázky. Jen škoda, že hned šest z těch, o kterých se v knihách píše, se aktualizovaného vydání knihy nedožili, a co víc, že zemřeli tak tiše, zapomenuti...

Myslím, že cestování v dřívějších časem muselo být ještě zajímavější a lákavější, než je dnes. Nevýhodou globalizace je, že se rozdíly a odlišnosti jednotlivých zemí a kultur stírají, takže když nám vlastně nic nebrání (máme přece ten demokratický režim), měli bychom si pospíšit, abychom z toho jiného světa, divoké přírody a domorodých obyvatel také něco uviděli. Oproti našim předkům máme navíc velkou výhodu v podobě vyspělých technologií a kvalitních materiálů.

Hrdinové této knihy se dostali až na černý kontinent, do horkých rovníkových pásem, na mrazivou nejsevernější část zeměkoule, do nejvyšších hor světa, k protinožcům, na všechna možná moře i oceány nebo třeba až do země, do níž skoro nikdo nejezdí, protože v ní lidé "žijí v chudých plátěných jurtách a pijí kobylí mléko". Zanechali tak po sobě ve světě nesmazatelnou stopu a my bychom na ty, kteří ji prošlápli první, neměli zapomenout...

99 %