Padělatel Adolfo Kaminsky

Když budu hodinu spát, třicet lidí zemře...  Životní příběh pravých hrdinů zůstává často utajen. Oni sami nemají potřebu ho vyprávět. Naštěstí existují zvídavé dcery.   

Sarah Kaminsky přesvědčila svého otce, aby vyprávěl, a tak v roce 2009 vyšel ve Francii jeho životopis. Brzy po vydání se stal bestsellerem.

„Jak se člověk stane padělatelem?“ Proč? Zajímá tě postup? Jak se z člověka stane padělatel? Řekl bych... náhodou.

Adolfo Kaminsky toho za svůj dlouhý a padělatelsky plodný život mnoho nenaspal, a nebyl to jen odpočinek, co obětoval, aby sloužil potřebným. Za svou odbornou práci nikdy nebral plat, takže často živořil a ženy mu utíkaly, protože na ně jednoduše neměl čas. Přesto po celý život zůstal věrný svým ideálům a snažil se vlastními silami bojovat proti tomu, s čím nesouhlasil.

Pro mě bylo naprosto nepřijatelné, aby francouzské úřady pořádaly hony na obyvatele s tmavší pletí, tak jako nacisti honili před pár lety Židy. 

Začalo to skutečně tak trochu náhodou – vhodnou prací a zájmy. Když pak nastal čas, měl Adolfo potřebné znalosti a chuť zkoušet, jak lze něco napodobit nebo „vyčistit“. Jeho chvíle přišla s příchodem druhé světové války a Hitlerovým honem na ne-árijce, kdy měl on sám, se svým rusko-židovským původem, problémy. Vyvázl a zachraňoval nebo se snažil zachraňovat ty, kteří mu to dovolili. Během tohoto válečného konfliktu se mu podařilo zachránit na 14 000 Židů.

Tuto Adolfovu odbojovou éru během druhé světové včetně jeho mládí mapuje zhruba polovina knihy. Poté, až do začátku 80. let, sledujeme jeho další kariéru, která se činností příliš nelišila. Stále šlo o výrobu falešných papírů, u kterých nikdo neměl poznat (a nepoznal), že nejsou pravé. Pořád zachraňovaly životy a putovaly do všech koutů světa.

„Pro ně jsem vyráběl všechno, řidičáky, pasy, víza, neboť dopravovali uprchlíky v nákladních autech a museli překračovat hranice.“

„Aby měla výsadková operace šancina úspěch, je nezbytné každému z nich poskytnout důkazy o jeho životě v Německu. Průkazy totožnosti, pracovní povolení, potvrzení o nájemném, lístky z poklady z nějakého krámu, legitimaci z knihovny, lístek z autobusu nebo z kniha, železniční jízdenku z toho a toho města, toho a toho data, předpis na lék na astma, starý zmuchlaný dopis od matky nebo snoubenky, okolkovaný a orazítkovaný na poště.“

Nejzajímavější jsou jednoznačně právě Adolfovy začátky a jeho činnost během války a těsně po ní. Tehdy ještě Adolfo neměl k dispozici téměř žádné moderní nástroje, a přesto dokázal chrlit obrovské množství kvalitních dokladů. Ne vždy byl na to zcela sám. Měl pár věrných pomocníků, které ale bylo třeba zaučit. 

Když mi Leknínka vysvětlila, že odstraňuje razítko Žid vatou namočenou do obyčejného zmizíku nebo vařícího louhu, málem mě omývali.

Jednoduché stroje na jejich výrobu si podomácku sám konstruoval a v tom byla ta síla. Všichni hledali velké, profesionálně zařízené padělatelské doupě, ale to nikdy neexistovalo. Adolfosvou ilegální činnost přísně střežil. Dával si velký pozor, aby se o ni nedozvěděl nikdo, kdo neměl. Jeho nedůvěra ho dokonce stála i jedno přátelství, ale on byl neoblomný. Věděl, že na jeho utajení závisí vše. 

Až v pozdější době pracoval sám a dokonce se snažil hledat svého nástupce. Nikdy však neplánoval o svém životě vyprávět. Proto máme štěstí, že se přesto můžeme o jeho fascinujícím životě něco dozvědět, a to dokonce z jeho úst. 

V roce 1944 jsem pochopil, že svobodu lze získat odhodláním a smělostí hrstky mužů.

Adolfo Kaminsky před pár dny oslavil 93. narozeniny. Za svůj život poznal mnoho statečných lidí, mezi které sám jednoznačně patřil, o čemž svědčí mnoho situací popsaných v knize i jeho celoživotní práce. Adolfo Kaminsky během svého života zachránil bezpočet životů lidem všech národností i náboženských vyznání. Nedělal rozdíly mezi lidmi, ale pakliže musel, přednost dával dětem. Je paradoxem, že ty první vlastní zanedbával, neviděl vyrůstat, neměl čas je obejmout na rozloučenou. Snad mu odpustily nebo jednou odpustí. 

„Děti přednostně“, dodá Leknínka.

Laboratoř se okamžitě pustí do práce. Leknínka u řezačky, aby odstříhala karty. Suzie u přebarvování. Herta u ručního vyplňování a u psacího stroje. Vydra už může razítkovat a podepisovat dokumenty zatímco já doklady „ostaršuji“ pomocí válcovité mašinky vlastní výroby, do níž sypu prach a tuhu z ořezaných tužek a přitom otáčím klikou a posouvám je tak, aby se ušpinily a ošoupaly a nevypadaly moc nové nebo přímo čerstvě vytištěné.