Vražedná skupina na Facebooku

Podle mezinárodního statistického webu statista.com prozatím nejrozšířenější sociální médium Facebook za druhé čtvrtletí roku 2016 zaznamenalo rekordních 1,71 miliard aktivních uživatelů.

Ze  zdrojů worldometers.info pak vyplývá, že na světě je aktuálně téměř 7,5 miliardy obyvatel, a to včetně dětí, seniorů a všech lidí v rozvojových zemí, kteří přístup k internetu prokazatelně nemají. Jsou tedy aktivními uživateli skutečně vždy ti, kteří se na nás usmívají z profilových obrázků, nebo to může být i jinak?

Vídeňanka Ursula Poznanski už ve své předchozí, právem úspěšné knize Pět, jejíž děj je postaven na moderním fenoménu jménem geocaching, dokázala, že je skvělá vypravěčka, nebojí se nových věcí a je originální. Nyní přichází s novou knihou s názvem Slepí ptáci, v níž hlavní roli opět hraje moderní zábava. Tentokrát je to snad již všem dobře známý Facebook. Mně osobně její příběh velmi bavil i obohatil. Snad dokonce začnu mít ráda poezii! Její dílo je skvěle promyšlené, gradované a především velmi inteligentní. Slepí ptáci jsou jedna z nejlepších knih  tohoto žánru, co jsem v poslední době četla. 

Pallauf, osamělé, přerostlé, ale šťastné „dítě“, které zbožňuje fenomén Pána prstenů, fotografování a básně (především Rilkeho), je v určitém ohledu prototypem dnešní mládeže. Má účty na několika sociálních sítích, kde pravidelně „postuje“ denní statusy a své fotografie, podle svých zájmů vstupuje do různých skupin a aktivně komunikuje s jejich členy, a to nejen „na zdi“, ale i v soukromých zprávách. Tráví mnoho času doma u počítače, rozhodně tedy neoplývá opálenou pletí a vysportovaným tělem, spíš naopak, a tak u žen úspěch prakticky nezaznamenává až do dne, kdy se na jeho prahu objevuje překrásná dívka a trvá na tom, že on je ten, koho hledá. Ale najednou jsou oba mrtví. Oni dva se stali prvními z těch, kdo už se nikdy nepřihlásí do uzavřené poetické skupiny... Ale proč?

Ira Sagmeisterová 

Nejdřív mi rudé růže složte k hlavě, 

v slavnostní truhle chci vás opustit, 

chci okna dokořán, ať usměvavě

na moje lože padne hvězdný svit.   

Pak hudbu chci! Až budou znít písně a přípitky a sbohem dojemné, 

ať zvolna opona nade mnou tmí 

se jak noc, když v zralých polích ulehne.

10 lidem se to líbí

Nová média a sociální sítě vládnou světu pevnou, schopnou a silnou rukou. V tomto příběhu hraje hlavní roli Facebook. Vyšetřovatelé Beatrice Kaspayrová a Florine Wenninger, kteří spolu pracovali již v předchozím autorčině thrilleru s názvem Pět, tentokrát musí sledovat dlouhá konverzační témata na internetu a radit se s Googlem a dalšími moderními technologiemi, aby našli vraha.

Po celou dobu spolu s vyšetřovateli nalézáte střípky informací, nic neříkající úryvky básní, které doplňují ještě nesmyslnější fotografie, sbíráte další a další mrtvé a přejete si porozumět tomu, co vám uniká... Je to sebevražda, nebo...? Opravdu mistrovský kousek!

Příběh vypráví Beatrice, což je z mého pohledu opět skvělý tah. Pro autorku je nejspíš snazší se s ní ztotožnit a já jsem si uvědomila, že i mně jsou vyšetřovatelky, komisařky a další ženy všeobecně ze stejného důvodu také bližší; víc si to užívám. A to včetně doprovodné, stále ještě trochu skryté milostné roviny, kterou Ursula u salzburského dua vyšetřovatelů rozehrává. Na konci už byla slibnější návnada. Tak co? Kde máme další případ?

Typický policajti. Opravdu přátelští, když něco chcete. Ale ne ochotný poslouchat, když vám chce někdo něco vyprávět sám od sebe. Protože to by nakonec mohlo znamenat práci.

95 %