Víte, co všechno v sobě nosíte?

Všichni lžou. Pamatujte si to. Někteří se špatnými úmysly, jiní "jen pro vaše, resp. tvoje dobro", další proto, že pravdu jednoduše říci nemohou, jelikož by je to vyšlo příliš draho.

A mnozí, což je asi ta nejhorší skupina, ze zvyku. Rodiče nás to „učí“ už od mala. Prostě tomu neutečete...

 Se lží si ale moc nerozumí důvěra, natož pak pravda. Nedávno jsem v knize S elegancí ježka četla pěkný citát: „Pravda nemá nic raději než jednoduchost pravdy.“ Tak proč se přesto všichni občas moříme s vymýšlením jejího protikladu? Důvodů jsou tisíce... Řekla bych, že až příliš často je odpovědí zbabělost nebo její hezčí název: strach. Napadlo vás někdy, že váš život může být jen jedna velká iluze? Že vám možná všichni zamlčují pravdu v naprosto základních, ale zásadních věcech, jako například kdo jste? Že vám každodenně a do očí vaši nejbližší, vaši rodiče lžou?

Půvabná profesorka francouzské literatury Caroline má ráda své zaměstnání, rodiče, se kterými má na brzy již čtyřicátnici nezvykle blízký vztah obnášející každodenní telefonáty a časté osobní návštěvy, i svůj trochu osamělý, ale přesto spokojený život. Jednoho dne se ale má její život nepříjemně otočit doslova „zadkem dopředu“. Zjišťuje, že nic není tak, jak si myslela. Nic si totiž nepamatuje anebo... si dokáže vzpomenout před čím vlastně celý život utíká?

„Vy jste skutečně nevěděla, že to tam máte?“

Kniha s prostým názvem Kulka je druhým dílem původem německé autorky Mary Louise Kellyové. Když jsem knihu začínala číst, udělala jsem si poznámku: „jako s kamarádkou u kávy“. Přesně takový styl autorka při psaní používá. Její vyprávění je bezprostřední, snadno stravitelné a poutavé. Mám pocit, že Caroline už nějakou tu dobu znám. Její pocity po odhalení každé další pravdy jsou velmi přirozené a uvěřitelné. Nápad s kulkou, která spustí vlnu dalších událostí, je zajímavý a kniha nemá moc slabých míst. Je vskutku velmi čtivá. Jediné, co mě z psychologického hlediska a vlastní zkušenosti zarazilo, bylo to, že hlavní postava do sedmatřiceti let a při častém kontaktu s rodiči (a bratry), jak sama v knize říká, nikdy nepojala podezření, že něco nesedí. Že se nikomu z rodiny nepodobá ani fyzicky, ani charakterově. Nebo že by to způsobilo to „tajemství“, které jí raději neřekli? Možná...

Jeho oči mi všechno řekly. „Ježíši, holčičko, my netušili, že ji tam pořád ještě máš.“

Carolina strhující jízda vás chytne a na chvíli se zastavíte až „u Simone“, kde se přesvědčíte, že někdy se prostě lidé zachovají úplně jinak, než je pravděpodobné. A víte co? Může se to i dost hodit!

85 %