Terezínská novela Otto Weisse

Otec, matka a dcera, rodina Weissových, Židé, kteří jako miliony (ano, miliony) dalších příslušníků židovského národa „dobrovolně“ skončili v jednom z mnoha nacisty vytvořených židovských ghett, konkrétně v Terezíně. 

Otto Weiss, otec, tenkrát ve 43. roce, během každodenních povolených návštěv, se svou dcerou Helgou dal dohromady příběh, jejž Helga, tehdy třináctiletá, doplnila o ilustrace. Hotové dílo věnovali mamince k narozeninám. Před otcovým transportem do Osvětimi, ze které se již nevrátil, byla tato novela včetně originálních ilustrací a otcovy sbírky veršů s názvem Tak bolely hvězdy předána strýci, který vše zazdil v kasárnách, a díky tomu se vše uchovalo. Jejich společné dílo, jež nikdy nebylo zamýšleno k vydání, teď můžete držet v rukou i vy. A já si myslím, že je to víc než dobře...

I VIDĚL BŮH, ŽE JE TO ŠPATNÉ je fikcí v reálných kulisách o to hrůzostrašnějších, že v nich sám autor resp. autoři v době vzniku této útlé, ale „silné“ knížečky dennodenně žili již více než dva roky... Bůh, poslouchaje denní novinky od svých starších nebeských, posmutněl. Na zemi už přes tři roky zuří válka a lidé v něj přestávají věřit. Jeho věrný, vyvolený národ trpí, ale tak už to na světě chodí. Válce nemohl zabránit. Když Bůh zaslechne volání jednoho ze svých nejvěrnějších sluhů, jeho modlitby o trochu jídla, pošle mu celý balíček dobrot, ale nedočká se žádných díků, a tak se rozhodne jej sám, v lidské podobě, navštívit a podívat se, jak se v tom Terezíně doopravdy „žije“.

Kniha je psána dobovým jazykem a je niterní zpovědí člověka, jenž touží věřit, že se nachází ve špatném snu, ze kterého se brzy probudí. Hlavní postava, Bůh alias Aron Gottesmann, se stává transportním číslem EZ205 a je přidělen na ubikaci vedle své doposud „věrné ovečky“ Vítězslava Taussiga, se kterým se posléze spřátelí. Jako řadový vězeň zažije Aron mnohá příkoří, nespravedlnosti a ponížení. Na vlastní kůži okusí hlad, tmu, zákaz vycházení, odvšivení, a dokonce se stane účastníkem vykonstruovaného procesu. Co je pro něj ale vůbec nejhorší a co trápí i mnohé další, je lidský hyenismus. Vězni v táboře nemají stejné podmínky. Pár (z více důvodů) vyvolených Židů si i zde žije nad poměry, ale na úkor tisíců dalších. A koho se lidé dovolávají? Kdo za to může? Jak to, že nepomůže?

Jak vyplývá i z několika přidaných veršů v knize, sám Otto bojoval s udržením víry a naděje. V novele i volbou obsažených slov dává najevo touhu v procitnutí Boha, jenž by, kdyby věděl, co se děje, musel zasáhnout a zastavit šílenství, které se na zemi odehrává. Co myslíte, zvítězil nakonec alespoň Vítězslav?

Kromě několika veršů a samotné novely knihu uzavírá doslov Helgy a originální fotografie rodiny i původního díla, ale také zde najdete velmi zajímavé překlady vězeňského slangu a dalších německých výrazů, jež byly v knize použity. Určitě doporučuji k přečtení. Je to trochu ponuré čtivo, ale je třeba nezapomenout a věnovat tichou vzpomínku těm, kdo se onoho „božího procitnutí“ bohužel nedočkali...

95 %