Novinka „Stiega Larssona v sukni“

Jste smutní, že už nevyjde žádná další „Dívka, která...“, protože její autor je už bohužel po smrti? Oblíbili jste si jeho trilogii, kterou zpracoval nejen švédský, ale i americkým filmový průmysl, stejně jako tolik jiných? 

Možná ještě neznáte dívku, které se přezdívá "Stieg Larsson v sukni". Možná je to škoda.

Řeč je o dívce, resp. mladé ženě, která stejně jako Stieg pochází ze Švédského království a jejíž jméno je Kristina Ohlssonová. Ve svých třiceti letech se v literárním světě uvedla prvním, velmi povedeným thrillerem s názvem Nechtění (česky kniha vyšla 2013). Tato její prvotina se u nás nedávno dočkala i své audiopodoby (recenzi na ni najdete zde). Jelikož se jedná o poměrně plodnou autorku, v češtině si od ní můžete přečíst již osm různých knih, všechny z žánru Detektivky nebo Thrillery.

Její zatím poslední knihou je druhý a současně i závěrečný díl série s Martinem Bennerem s názvem Miovo Blues (recenze prvního dílu s názvem Lotosové Blues k dispozici zde).

Miovo Blues začíná stručným shrnutím Lotosového Blues, což je dobrá zpráva nejen pro ty, kdo první díl nečetli, ale i pro ty, kdo ho četli, ale možná už trochu pozapomněli některé detaily či souvislosti. Hlavní postavou je advokát Martin Benner, pohledný mulat a sukničkář. Má vlastní úspěšnou praxi, vlastní kancelář, kterou sdílí se svou kolegyní a "skoro" partnerkou Lucy. S Lucy spolu dřív chodili, později ale už jen občas spali nebo obědvali. A samozřejmě pracovali. Jejich vztah se změnil po nedávném únosu jeho neteře Belly, kterou po smrti sestřiny rodiny adoptoval, a najednou spolu bydleli všichni tři.

Martin, ač povoláním advokát, se v první části thrilleru nechal neodbytným bratrem oběti přimět k tomu, aby posmrtně očistil jméno usvědčené pětinásobné vražedkyně "Sary z Texasu". Když případ otevíral, netušil, že vlastně jen náhodou šlápl do vosího hnízda, což způsobilo začátek mnoha nepříjemných událostí, které čítaly nejednu vraždu, policejní výslech a nakonec únos jeho adoptované dcery. V závěru prvního dílu se s Martinem spojil Lucifer, muž, který byl strůjcem veškerých problémů, a dal mu úkol. Pokud by ho Martin, toho času podezřelý z několika vražd, splnil, nemusel by se obávat alespoň o bezpečí svých nejbližších. Ten úkol zněl: Nalézt Mia, Luciferova syna, který se ztratil po sebevraždě jeho matky, Sary z Texasu.

Hlavní téma sériové dvojky je tedy nasnadě: Hledá se Mio. Jak zmizel z oplocené zahrady školky, aniž by si toho kdokoli všiml? Žije ještě? Nebo ho zabila jeho vlastní matka po tom, co se jí podařilo uprchnout z vězení, a následně sama spáchala sebevraždu? Pokud ne, kde je Mio teď? Podaří se ho Martinovi nalézt a přežít? Zachrání svou rodinu?

Začínat číst novou knihu je vždy vzrušující. Těšit se, co nového přinese, jaké budou postavy, příběh a jeho atmosféra. Začínat s další knihou série nebo s knihou kde se objevují stejné hlavní postavy, je ale ještě lepší. Ke vzrušení z nového se přidává ještě příjemný pocit důvěrné známosti a radosti z opětovného setkání se starými přáteli, jejichž výhodou je, že na vás, oproti těm skutečným, počkají, až na ně budete mít čas, a navíc se jejich život bez vás nikam neposouvá.

Jak dokazuje dosavadní autorčino dílo, nejspíš i ona má, stejně jako já, série v oblibě. Kromě toho je z jejího díla zřejmé, že ráda uvažuje, kombinuje a filozofuje prostřednictvím svých postav, resp. jejich konání. Stejně jako Martin, i my se možná často a i s těmi nejbližšími bojíme sdílet své strachy nebo noční můry. Možná proto, aby se pak obavy nestaly pravdivější, než jsou v našich představách. Nebo si jako sama autorka všímáme, že určitě nejen ve Švédsku, ale i u nás lidé mají předsudky, a když vidí muže tmavší pleti, byť očividně dobře situovaného, očekávají potenciální problémy. Nebo se jako Martin přesvědčujeme, jak důležité jsou kontakty (choďte na večírky!). Jako pozorný čtenář jsem rovněž zaznamenala větu, kterou autorka použila zde, ale také v Nechtěných: „Děti se neztrácejí samy od sebe. Ztrácejí je dospělí, kteří na ně nedávají dostatečný pozor.“ a která očividně ukazuje na její názor ohledně viny v případě, že dojde ke zmizení dítěte.

A jaké je tedy Miovo blues? Jedním slovem strhující. Opět obrovsky čtivý příběh plný dialogů, který je (opět) protkán částmi přepisů rozhovorů, které tvoří zajímavé a neobvyklé dějové části, jež zabíhají i do různých časových rovin (Martin svůj příběh zpětně vypráví novinářce). Lotosové i Miovo blues neustále graduje. Kapitolu po kapitole. Není možné přestávat číst, protože autorka koncem každé kapitoly naznačuje, že hned na další stránce dojde k něčemu objevnému nebo zásadnímu. A své sliby plní. Příběh sám o sobě je poměrně složitý, lépe řečeno velmi propracovaný. Kombinuje obrovské množství dílčích situací a osudů, jež se v konečném důsledku  propojí. Některé části jsou na první pohled až trochu přitažené za vlasy, ale autorka si nakonec se všemi s uspokojivým vysvětlením poradí.

Na Martina je toho hodně. A to už odmalička. Ačkoliv se vypracoval, má mnoho prostředků a úspěšnou praxi, dohání ho tajemství z minulosti, které mu nedává spát. Netuší, jak vrátit život do starých kolejí, ale bez Mia nebo aspoň bez informace, co se s ním stalo, se asi neobejde. A tak mu nezbývá, než se pustit do práce. Pomůžete mu? Čeká na vás ve svém blues...

93 %