Muriel Barbery: S elegancí ježka

„Žiješ? Umřeš. To jsou následky." ... Určitě to znáte. Jsou věci, co se jeví být právě takové, jaké se od nich očekává, ale... co když jsou trochu, nebo dokonce úplně jiné?

„Poznáváme jen ideu světa, již si vytváří naše vědomí."

Stejné je to i s lidmi. Máme zažité jisté stereotypní představy, tzv. archetypy, o lidech, kteří vykonávají určité povolání. Ale musejí tací být? Nebo jinak řečeno: Jsou tací alespoň někteří z nich?

Renée, jedna z hlavních postav příběhu, je typická domovnice. Tedy alespoň v očích honosného činžovního domu číslo 7 v ulici Grenelle. Je od pohledu nepříliš inteligentní, znuděná, nosí nepadnoucí šaty a nemožný účes, na dotazy odpovídá s předstíranou, ale snadno popiratelnou úslužností v hlase, a podle toho s ní také obyvatelé jednají.

Renée, „soustavně nevěrná svému archetypu”, má jen jednu jedinou přítelkyni jménem Manuela, která „aniž by o tom věděla, je zrádkyní archetypu portugalské ženy v domácnosti”, „je pravou nefalšovanou aristokratkou, která netrpí nenávistí, protože to tak má vepsané ve svém srdci...”, „je obyčejná žena, kterou ani dvacet let promrhaných utíráním prachu u cizích lidí nepřipravilo o eleganci...” Tyto dvě „spolu ve volných chvílích vzájemně probírají otázky kulturního smyslu interiérových dekorací...”

Manželky bohatých obyvatel domu, ale i sami milostiví pánové Renée alias "paní Michelovou" sem tam o něco požádají, ale ve způsobu i chybějícím poděkování je znát jejich odměřenost, protože oni jsou přeci něco víc. Až na výjimky, jakou je třeba Paloma Josseová.

„...proč žít? Sledovat okamžiky, které umírají..."

Mladičká, nadprůměrně inteligentní dvanáct a půl roku stará slečna jménem Paloma nechápe, jaký má život smysl. Plánuje proto sebevraždu. Nerozumí si se spolužáky, před kterými musí neustále předstírat, že je hloupější než ve skutečnosti je, nesnáší svou starší, očividně prostoduchou sestru Kolombínu, o mamce už ani nemluvě.

„Šťastné rodiny jsou šťastné všechny podobně, nešťastné jsou každá vlastním způsobem"

Ty dvě, ač je dělí společenské postavení i věk, jsou si vlastně dost podobné. Což je dojemné i sympatické zároveň. Že by na věku skutečně nezáleželo?

„Umění je život... ale v jiném rytmu."

Příběh s originálním názvem S elegancí ježka je vskutku velmi zdařilým počinem, a to jak obsahem, tak formou. Každá věta je propracovaná, plná nápaditých obratů, poezie i filozofie a smysluplná. Překlad do češtiny je velmi kvalitní. Knihu jsem poslouchala v excelentním načtení Taťjany Medvecké a Lucie Pernetové. Příběh ze svého pohledu vyprávějí střídavě René (Taťjana) a Paloma (Lucie). Obě herečky odvádějí skvělou práci. Hodně mě překvapila zejména Lucie Pernetová, jejíž hlas se k mladé postavě Palomy skvěle hodí a herecký um z ní tryská v každé druhé větě.

Audiokniha se mi velmi líbila a určitě ji mohu doporučit všem, třeba jen pro ten příjemný poslech... A abych nezapomněla, určitě se i pobavíte...

„Pán "přivedl jsem na svět neštovici" řekl..."

A k tomu ten srdcervoucí konec, ach...

PS „Pravda nemá nic raději než jednoduchost pravdy."

85 %