Můj kámoš Ježíš... potřebovali byste ho i vy?

Lehce zvrhlý až šokující, ale velmi čtivý příběh psaný specifickým stylem náctiletých? Divoká obálka s ještě divočejším názvem, který o obsahu knihy vyvolává nejspíš úplně jiné představy, než o čem příběh  ve skutečnosti je? 

Pozor, řeč je o povedené novince Knižního klubu s názvem Můj kámoš Ježíš (názvem se nenechte odradit ani příliš nalákat).

Než jsem knihu začala číst, moc jsem nevěděla, do čeho jdu. Přímo mezi věřící se neřadím, ani to spojení kámoš a Ježíš mi moc nesedělo. Dostalo se mi ale, k mému nezměrnému překvapení, hlubokého, silného a velmi poutavého příběhu odehrávajícího se v netypických dánských kulisách.

Mladý „hrdina“ Nikolaj je zprvu trochu zmatený budižkničemu a posléze násilnický pako. V podstatě není zlý, ale postihla ho velká rodinná tragédie, když v pouhých 13 letech přišel naráz o oba rodiče, a tak vyvádí nesmysly. Po smrti rodičů mu zbyla jen tehdy o sedm let starší sestra, na kterou se nezdravě upnul, a chtěl její lásku jen pro sebe. Příběh má podle anotace být plný drsného černého humoru. Do první třetiny je to ale spíš hluboký ponor do té nejzraněnější a zároveň nejubožejší duše kluka, který neví, co se sebou. Vtipný byl asi jen ten fakt, že máma byla slavná superstar a otec pošťák, kterého v médiích navíc vždycky ukazovali v pošťácké uniformě.

Druhé dvě třetiny sledují Nikolajovu proměnu poté, co ho navštíví Ježíš, borec, který chodí i v zimě venku v sandálech. Stále není nouze o momenty nečekaných zvratů, ale už je tam více těch pozitivních událostí i humoru. Onen Ježíš v příběhu vystupuje jen minimálně. Celý obsah je tak trochu nadsázka, určitě i postava Ježíše, ale podle mně bylo záměrem autora popsat zejména pocit osamění, snahu zalíbit se a být milován (alespoň sestrou za každou cenu!) a také těžký proces změny života potom, si člověk sáhne až na úplný dno. To, že k dosažení sestřiny lásky používá Nikolaj ty nejdivnější zbraně, snad ani nemusím zmiňovat...

„SoS, SoS. Pomoz mi,“ vztahuju k ní zkrvavený ruce.

SoS se na mě jen rezignovaně podívá a zamumlá: „Ach ne.“

Autor Lars Husum, jenž sám pochází ze stejného malého města Tarm v Západním Jutsku (v Dánsku), kam se, jako do rodného města své matky, přijede Nikolaj „změnit“, sepsal za použití vskutku unikátního, mladistvého stylu příběh, který se podobá Smrti a jiným vrcholům mého života Němce Sebastiana Niedlicha. Uvedená kniha je ale dle mého názoru lehčí a má humornější ráz. Svou tragikomičností i zapadákovem je tomuto vyprávění podobná také slavná Tady byla Britt-Marie Švéda Fredrika Backmana. Přesto je ale právě Můj kámoš Ježíš unikátní množstvím situací, u kterých vám zatrne, které váš šokují a které vás dokonale překvapí.

„Bojím se.“

„Čeho?“

„Všeho. Ničeho. Prostě se bojim.“

„Jak často to pociťujete?“

„Jak to myslíte?“

„Jak často míváte bolesti břicha?“

„No. Od třinácti každej den,“ přiznám a za sebou uslyším Marianne zalapat po dechu.

Díky tomu, že hrdina příběhu je mladý kluk, který vlastně jen žije z máminých peněz (nestuduje, nepracuje), působí jeho vyjadřování i způsob, jakým je kniha psaná (hodně dialogů), velmi realisticky a dobře dokresluje situace, ve které se náš chlapec nachází. O to víc vám pak zatrne, když jen tak mimochodem končí odstavec větou, že někdo zemřel nebo brzy zemře. Prostě to nečekáte.

85 %