Měsíční svit nad Paříží

Může být něco přitažlivějšího, než je romance na pozadí bohémské Paříže dvacátých let minulého století, kterou koření umění a skutečné osobnosti tehdejšího uměleckého světa, tzv. „ztracená generace“?

Sara a Gerald Murphyovi, Ernest a Hadley Hemingwayovi, Scott a Zelda Fitzgeraldovi, Sylvie Beachová, Gertruda Steinová? Ano, ti všichni se v příběhu mihnou a více či méně přijdou do styku s hlavní hrdinkou příběhu Měsíčního svitu nad Paříží, umělkyní-žačkou, anglickou lady Helenou Montagu-Douglas-Parrovou, jež po překonání vlastní smrti přijíždí do Paříže ŽÍT.

Když byla Helena v nejtěžší fázi své nemoci skutečně jen kousek od duhového mostu, slíbila si, že pokud se stane zázrak, a ona navzdory lékařským odhadům přežije, přestane se bát a půjde si za svými sny. Bude ŽÍT. Přesně těmito velkými písmeny později popsala svůj záměr tetě Agnes, která ji na to konto pozvala k sobě do Paříže studovat umění, k němuž Helena od dětství inklinovala. Vypadnout z rodné Anglie, z konzervativních kruhů aristokratické společnosti, ve které se pohybovala, byla vlastně obrovská úleva. Konečně si o ní lidé nebudou šeptat a ukazovat na ni prstem. Ve Francii nebude nikdo vědět, že již byla zasnoubená...

Na její nové, vysněné adrese, na níž měla se svolením rodičů zůstat jeden rok, se jí daří skvěle. V Académii Czerny, kam dochází na hodiny kreslení a dalších technik, si Helena nachází první skutečné přátele: mimořádně talentovaného Étienna, tajuplnou Mathilde a všude pronásledovanou Daisy. Kromě nich se také, poprvé vlastně zcela náhodou, setkává s mimořádně pohledným Američanem, jenž pracuje jako dopisovatel evropské verze Chicago Tribune – Samem Howardem. Helena, jíž už brzy bude třicet, je už vcelku smířená s tím, že nebude mít rodinu, ale touží se stát alespoň skutečnou malířkou. Jenže netrvá dlouho, a najednou se na obzoru objevuje láska, jež překoná i vody Atlantiku...

Zkrátka román jak vyšitý, ale moc pěkného ražení. Dvacátá léta i osobnosti uměleckého světa, jež se náhodou ve stejnou dobu v tomto městě všech zamilovaných nacházely, jsou vskutku velmi atraktivní kulisou, a proto není divu, že i spisovatelé si toto místo i čas při psaní svých děl vybírají. Shodou náhod jsem i já v poslední době četla hned několik obdobných knih. Takřka totožný příběh v sobě ukrývá kniha Pařížský polibek, se stejnými osobnostmi se zase setkáte například ve výborné fikci s názvem Paní Hemingwayová, a pokud vás zajímá umění všeobecně, doporučuji knihu Sedm dní ve světě umění.

Román Jennifer Robsonové se slibným názvem (i obálkou) Měsíční svit nad Paříží vydalo nedávno brněnské nakladatelství JOTA. Kniha se čte vskutku velmi dobře, není přespříliš přeslazená a vím, že se bude líbit všem generacím (potvrzuje naše sedmdesátiletá babička). Příběh není jednoduchý a není jen o lásce ve všech jejích podobách (partner, rodina, přátelé...), je to zejména vyprávění o trnité cestě, kterou zpravidla musíme absolvovat, pokud chceme jít za svým snem, o odhodlání vymanit se z vlivu rodičů i svého původu (a v tomto případě i s tím související mocí peněz), o důležitosti nalezení vlastního místa v životě. Jennifer Robsonová nechává ožít překrásný svět pařížského, uměleckého života, předkládá obrazy dobrého jídla, pití, luxusních prostor i elegantních šatů za zvuků kavárenského jazzu a bere vás tak s sebou na výlet do historie a la překrásný film Půlnoc v Paříži.

88 %