Před časem jsem publikovala recenzi prvního dílu série Funebračka s oficiálním názvem Přítelkyně smrti. Nyní vychází její pokračování nesoucí název Dům smrti, jenž je pro mě hlavním dějstvím celého představení.
Přítelkyně byla pouhou předehrou.
Anotace
Lovkyně se mění v lovnou zvěř!
Dvacet let prázdný hotel. Vražedkyně na útěku. Noční můra, která nebere konce.
Při exhumaci na innsbruckém hřbitově najdou přítomní v rakvi dvě hlavy a čtyři nohy. Jde o vraždu. A jen jedna osoba přichází jako pachatelka v úvahu, funebračka Blumová, která tehdy mrtvé pochovala. Teď hledá útočiště na místě, kterému je lépe se vyhnout...
Volné pokračování thrilleru Přítelkyně smrti
Přítelkyně smrti byla kniha velmi originální a plná poměrně brutálních „řešení” situace. Druhý díl je oproti jedničce spíš o trápeních samotné Blumové. Jak se s nimi popere?
Hned na prvních stranách „dvojky“ mě autor nesnesitelně naštval! Protože já nemám ráda špatné konce. Ačkoliv nevím, jestli by se v tomto případě skutek dal nazvat „špatným koncem“. Nu, pro někoho určitě. Je to relativní záležitost a někdy je smrt vlastně dobrá. Každopádně dala jsem všemu ještě šanci a pokračovala ve čtení, protože jednak se jen tak nevzdávám a také jsem si vlastně celkem oblíbila hlavní postavy. A dobře jsem udělala. Grand finale teprve začínalo a mě to začalo obrovsky bavit!
Funebračka Blumová, hlavní postava knih, mi je (nemůžu si pomoci) sympatická. A to ne kvůli tomu, co dělá, resp. udělala, ale proč to udělala, a že to vlastně bylo jediné správné řešení. I když dost riskantní. Nicméně to vyšlo. Tedy aspoň částečně. Někdy je třeba vzít osud do vlastních rukou a prostě riskovat. Ale co když se to ještě zvrtne?
„Blumová cítí jeho vztek, pohání ji to, aby udělala další krok. Protože řekl tu větu. Měl jsem tě nechat chcípnout! Protože do toho zatáhl děti. Bylo to jako úder. Logickým následkem je, že zajde o něco dál. Jen o malý kousek. Prostě to udělá.“
V Domu smrti jsou důležitým aspektem všeho vlastní dojmy. Jako je Přítelkyni smrti možné v jedné větě charakterizovat jako příběh o „exekuci pomsty“, Dům smrti lze vyjádřit dvěma slovy: intuice a geny. Každé z nich v několika ohledech, aspektech a situacích protkává pokračující trápení Blumové a jejích blízkých.
„Blumová už neslyší, co říká. Jak se pokouší zachránit si krk. Nevnímá analýzy její psychiky, ubohé pokusy přesvědčit ji, aby ho rozvázala, nechala ho vstát a jít. Nechce to slyšet, už ne, rozhodně ne, dokud nebude znát pravdu. Něco, co jí řekne, že se nemýlí. Bude pokračovat tak dlouho, až promluví.“
Mám ráda příběhy, které mě vedou k zamyšlení. Zde obzvláště oceňuji to, jak mě kniha (opět) příkladem poučila o důležitosti vlastní intuice, genů, kvality prožitého dětství a dospívání, opravdového přátelství či osobní svobody. Oproti tomu meze lidské zvrhlosti a krutosti už mě snad ani nepřekvapily. Možná to je i tím, že se utěšuji myšlenkou, že vše je jen fikce. Snad nic z mých dosavadních znalostí reálných zvěrstev nepřekonalo Hitlerův holocaust. Ačkoliv se obávám, že v realitě určitě ano... Každopádně možná nám zrovna autor Bernhard Aichner v příští knize naservíruje zase něco trochu šílenějšího...?
Možná by se hodilo ještě jedno doporučení na konec: Nesuďme lidi dle toho, jaké dělají zaměstnání, protože i tací, do kterých byste to možná neřekli, vám mohou nakonec zachránit krk. Přesvědčila se o tom i Blumová.
Závěrem už nezbývá než podotknout, že celkově se mi čtivý příběh Funebračky líbil, ale doporučila bych jeho vydání v rámci jednoho svazku.
85 %
