Britt-Marie: O lásce (nejen) k fotbalu

Tragikomický, melancholický příběh ve stylu Forresta Gumpa vypráví o nutné lásce ke hře „s kulatým nesmyslem“, o žití života pro někoho jiného, o těžko změnitelných zvycích a o síle přátelství. 

Hlavní hrdinka, 63letá Britt-Marie, je okolnostmi donucena radikálně změnit svůj život. Musí si najít práci, a dokonce se kvůli ní přestěhovat. Její dosavadní bytí pokojně kodrcalo ve spolehlivě vyjetých kolejích a vše šlo podle seznamu, který si na každý den připravovala a samozřejmě ho psala tužkou, aby se v něm dalo gumovat. Až do onoho osudného telefonátu.

Britt-Marie se ale jen tak snadno nevzdává, to tedy opravdu ne. Možná si někdy zakleje a zvolá: „U soumraku Bohů!“, ale jinak je pochopitelně slušná a má trpělivost. Ve skutečnosti jen díky své neodbytnosti a ukrutné vtíravosti získá na úřadu práce zaměstnání hned třetí den, a to po čtyřiceti letech v domácnosti, bez předchozí praxe a valného vzdělání. I když se jedná o pozici na pouhé tři týdny v odlehlém zapadákově, o které se později navíc ukáže, že byla vypsána omylem, změní jí návštěva Borgu, jejího nového působiště, a výkon nového povolání život i jeho vnímání...

Úřad práce otvírá v devět hodin. Britt-Marie s příchodem počká do devíti hodin a dvou minut, protože za žádnou cenu nechce, aby ji považovali za dotěrnou.

„Dnes jste se měli ozvat,“ sdělí – ani trochu dotěrně – dívce, když se otevřou dveře kanceláře.

„Co?“ vyhrkne dívka s tváří zcela oproštěnou od jakéhokoliv pozitivního výrazu.

Jednoduchý, ale všeobsahující název Tady byla Britt-Marie nese další úspěšné dílo Fredrika Backmana, které je velmi čtivým vyprávěním plným laskavého humoru. Nese v sobě ale i mnoho životních mouder a popisuje utrpení lidí, kteří z rozličných důvodů ztratili chuť do života. Zabývá se také přátelstvím a láskou, která nebyla nikdy explicitně vyjádřena, ale přesto všichni její aktéři vědí, že existuje. Téma se rovněž dotýká problémů, jež ve Švédsku způsobila finanční krize. Mnoho lidí ztratilo práci, domov a leccos bylo zrušeno. Přesto jsou věci, které vám nikdo nevezme. A speciálně ne dětem, které si umí užívat radost ze života i v těch nejhorších podmínkách...

„Oni jsou pověrčivý, všechno musí bejt jako posledně, když jsme vyhráli,“ pronese kluk směrem k televizi a zní to jako poučení a zároveň omluva.

„Kdo my?“ zopakuje Britt-Marie a upřeně se zadívá na televizi.

Kluk se netváří, jako by ta otázka dávala smysl.

„My,“ řekne.

„Ha,“ na to Britt-Marie.

Změnit byť i jen některé ze svých zvyků bývá obtížné. A  o to obtížnější, čím je změna radikálnější. Zvyky nám dávají pocit bezpečí, pocit domova. Přesto se někdy vyplatí přijmout výzvu a změnit se. Nebo třeba v situaci, kdy nás k tomu donutí až okolnosti, zjistíme, že ta změna by sice byla pozitivní, ale už je na ni příliš pozdě.

„Mám chřipku!“ ohlásí Tutovce, když sejde do kuchyně.

„Táhne z vás chlast,“ konstatuje Tutovka a příliš se jí nedaří zakrýt pobavení.

„No právě. A přesně proto mi je tak, jak mi je,“ kývne Britt-Marie.

„Myslela jsem, že jste říkala, že máte chřipku,“ řekne Tutovka.

Britt-Marie nevtíravě přikývne.

„Ale drahoušku, přesně to přece povídám! To je jediné rozumné vysvětlení. Když člověk pije alkohol, oslabí se mu imunita, chápete? A proto mám chřipku.“

89 %