Papouškovy zásady šťastného soužití

Před pár lety jsem od partnera dostala k narozeninám papouška kakadu. Byla to láska na první pohled. Z mé strany rozhodně. Při soužití s takovým papouškem však brzy přijdete na to, že ani papoušek není dokonalý a že citové vzplanutí na dalších cca 70 let společného života nevystačí.

Bez ohledu na víkendy, svátky a dny pracovního klidu se totiž papoušek probouzí s východem slunce a hned se hlasitě dožaduje krmení. A to tak hlasitě, že násobně překračuje všechny hygienické normy EU, ČR i asociace leteckého provozu. S papouškem jste vlastně na mateřské dovolené – jen s tím rozdílem, že na rozdíl od dětí z toho pták nevyroste.

Mezi nectnosti a skryté vady papoušků patří i to, že mají ve zvyku potravu louskat na nejvyšším bodě svého obydlí, čímž se značně zvyšuje délka doletu všeho jejich nepořádku. Ať uklízíte sebevíc, na byt jako klícku můžete zapomenout.

Když po rozchodu s přítelem zůstal papoušek v mé výhradní péči, rozhodla jsem se, že pravidla soužití nastavím jinak – vzhledem k tomu, že v mém podnájmu byly stěny o půl metru tenčí než dříve, to ani jinak nešlo. Takže prioritou bylo, aby se papoušek co nejvíce ztišil a své okolí udržoval v čistotě.

Toho lze dosáhnout jedině tehdy, pokud je papoušek ve vztahu spokojený. Metodou pokusu a omylu jsem objevila, jak papouška uspokojit: tajemstvím úspěchu je dodržovat tři jednoduché, ale účinné kroky, a to zásadně v následujícím pořadí:

1. NAKRMIT

2. POHLADIT

3. POCHVÁLIT

Jak jsem totiž zjistila, papoušek je spokojený jedině tehdy, jestliže bezprostředně po příchodu domů naplním jeho misku zrním, oříšky a jinými dobrotami, na které se okamžitě s chutí vrhá.

Poté se s plným žaludkem dožaduje hřejivého lidského kontaktu, takže ho musím něžně a trpělivě hladit po hlavičce a za krkem, drbat na zádech, jemně se dotýkat křídel a nakonec promasírovat nožičky. Únava, stres ani bolesti hlavy nejsou omluvou.

Potřeby mého papouška však zdaleka nejsou jen tělesné. Takový papoušek potřebuje také uznání, důvěru, upřímný obdiv a ocenění jeho úžasných schopností.

Takže teď už vím, že když začne na kleci tancovat, okusovat tyč nebo jinak ničit klec, a při tom mě po očku sleduje, musím několikrát po sobě, důrazně a dostatečným nadšením v hlase opakovat: No, ty jsi ale šikovný papoušek! Ty seš šikula! To je ale krása, jak umíš.... tancovat/ okusovat dřevo/ demolovat klec (nutno doplnit dle právě probíhající činnosti).

Při dodržení tohoto postupu sedí papoušek po zbytek dne příjemně unaven jídlem, hlazením i svými výkony. Občas si něco tiše zabrumlá pod vousy (pardon: zobáček) a nepořádek je omezen na malý prostor pod ním. A já vím, že mám konečně chvilku klidu pro sebe!

Možná vám to vše zní povědomě. Čítám to v ženských časopisech a vzpomínám, že něco dost podobného vysvětlovala babička moji mámě, když hrozilo, že nás otec opustí.

Já jsem však ochotná tyto zásady uplatňovat pouze na papouška. Nejspíš se mýlím, ale mám pocit, že mezi lidmi by to mělo fungovat jinak než u ptáků...