Gaza: čísla obětí sedí, liší se nálepky

Zpochybnit fakta, která nás znepokojují, je jedním z nejběžnějších způsobů, jak se vyrovnat s realitou, která se nám nelíbí a nehodí. Počítání mrtvol v Gaze se stalo důležitější než to, kdy válka skončí a jak.

Dnešní článek o otaznících okolo počtu obětí izraelských vojenských operací v Gaze je zklamáním. Čtenáři idnes si zaslouží více.

Pomiňme to, že v článku je překlep, když tvrdí, že „do kategorie dětí jsou počítání i mladíci od osmnácti let“, a doufejme, že to je překlep jediný. Článek dlouze vysvětluje, proč nemůžeme věřit údajům palestinského Ministerstva zdravotnictví, protože „je zvláštní, aby tři čtvrtiny mrtvých v Gaze byly ženy a děti“. Faktem však je, že děti do 18 let zde tvoří polovinu populace. Jde o hodnověrné údaje ze zdrojů Statista a Population Reference Bureau. Nejpočetnější věkovou skupinou v Gaze jsou děti ve věku 5 – 9 let. Pokud připočteme dospělé ženy, počty až tak „zvláštní“ nejsou. Pokud čtenář dočte až na konec, musí se podivit, když sám autor uznává, že počty obětí zveřejněné Izraelem „jsou podobné těm od Hamásu. Nejde o to, že by Hamás nadsazoval počty mrtvých, rozdíl je v proporci“.

Podle prohlášení Benjamina Netanyahua zveřejněného v Times Of Israel 13. května bylo během válečných operací zabito okolo 30 tisíc lidí, z toho 16 tisíc civilistů (tedy víc než polovina).

A to je zajímavé hned ze tří důvodů. Za prvé, aby stát Izrael prostřednictvím svého premiéra zveřejnil vlastní počty zabitých Gazanů, musí vést svou vlastní evidenci (což není nic překvapivého). U každé z obětí navíc rozlišuje, zda šlo o bojovníka Hamásu, nebo ne, což znamená, že evidence je osobní a jednotlivá. A za třetí, Izrael nikdy nezveřejnil, kolik z 16 tisíc jím uznaných civilních obětí tvoří děti a ženy (i když vzhledem k předchozímu jejich počty musí mít), aby pomohl potvrdit nebo vyvrátit údaje zveřejňované Palestinci.

V šuplíku „civilisté“ je totiž počet obětí pro veřejnost přijatelnější, než kdybychom věděli, kolik bylo zabito novorozenců, kolik malých dětí, kolik větších dětí, kolik žen, kolik seniorů.

U žádného jiného probíhajícího konfliktu není veřejná poptávka po přesných datech v reálném čase tak obrovská. Chceme něco, co technicky není dost dobře možné. Jako by snad 16 tisíc zabitých civilistů bylo ok, ale kdyby jich bylo 20 tisíc, tak nám to začne vadit? Nebo až u stovky tisíc? Půl milionu? Je jisté, že každá ze stran prezentuje realitu tak, jak se jí to hodí nejlépe.

Děti by neměly být zabíjeny. Ať už jde o 36 dětí, které zabil Hamás 7. října v Izraeli, nebo minimálně 7 797 dětí (možná ale 14 500 dětí), které byly doposud zabity v Gaze podle údajů OCHA (The United Nations Office for Coordination of Humanitarian Affairs).

Mnozí sociologové si lámou hlavu, odkud se mezi Čechy bere až nekritická adorace izraelské vlády, mnohem vyšší než v samotném Izraeli. Myslím, že to je jednoduché: jde o strach z islámu, terorismu a kriminality. Ne nadarmo se říká, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Dokud totiž budou v Německu, Francii, Itálii či Británii takřka denně napadány a znásilňovány ženy i nezletilé dívky, dokud se Evropa nedokáže vypořádat s vlastními problémy a zvýšit bezpečí svých občanů a jejich ochranu před radikálními islamisty, těžko se bude veřejnost schopna podívat na konflikt probíhající v Gaze objektivněji a bez vypjatých emocí. A civilisté budou dál umírat a média se budou dál důsledně vyhýbat zveřejnění fotografií mrtvých dětí nebo těch, kterým letecké nálety utrhaly ruce a nohy, protože by to aspoň v některých mohlo vzbudit lidskost a sympatie, které se teď nikomu nehodí.