Ziskovky aneb charita ze státního rozpočtu

Znám jednu farmu. Farmu biofarmu. Leží v malebném, hornatém koutu naší krásné země. Každý rok tam na jaře traktory stahují z lesů telata, co nepřežila zimu venku. 

Majitel okolo lesů, luk a pastvin pronajatých od Pozemkového fondu nastavěl z dotací třímetrové ploty, takže místním nezbývá, než na procházky chodit nahoru a dolu po asfaltové silnici, která vesničkou probíhá. I ta je ale plná děr a výmolů, ačkoliv farma každý rok čerpá jiné dotace na údržbu. Letos majiteli uhynula tisícovka housat žízní. Nikdo se během Velikonoc neobtěžoval opravit ucpaný přívod vody. Problém? Ztráta? Konec hospodářství? Ale kdepak! Refundováno z dotací.

Aktuálně je chloubou této biofarmy krásný hotel s výhledem na výběh lam a klokanů, postavený – jak jinak – z dalších dotací, na agroturistiku. Za noc zde zaplatíte víc než v Praze. Není divu, že se agroturisté jaksi nehrnou. Majiteli to ale nijak nevadí. Stejně by jen překáželi a opotřebovali zařízení… a za pět let bude moci s tímto dárkem ze státního rozpočtu volně nakládat. Třeba prodat jinému provozovateli nebo nastěhovat rodinu.  

Určitě u nás existují i zemědělci, kteří v potu tváře dobývají svůj (i náš) chléb a třou přitom bídu s nouzí. Majitel této biofarmy to však není – z dotací si může dovolit mnohé, třeba si každý rok zajet do Afriky skolit pár lvů a zeber. V místě se nikdo neodváží nic říct. V okolí nejsou jiné pracovní příležitosti. A jaká je šance něco změnit, když úředníci veteriny, hygieny a pozemkového fondu v okrese dostávají od majitele k Vánocům krůtu či aspoň kachničku a střílet na daňky a muflony sem občas přijede i pan hejtman. Feudalismus? Socialismus z éry normalizace? Od obojího trochu.

Tento týden jsme si početli, že podnikatel Tomáš Horáček z vazby prodává vilu v Ústí, kterou před tím zrekonstruoval za 14 milionů z veřejných peněz. A že nikdo na místě nekontroloval, zda budova slouží účelu, na který dotace dostala, protože všech deset tisíc projektů přeci nelze prověřit a tento projekt nebyl vylosován.

A tak mě napadá, kolik takových ziskovek, tj. soukromých podniků, které se na trhu za normálních podmínek neuživí, ale díky státní dobročinnosti prosperují, u nás vlastně je?

Vybavuje se mi 15,5 milionů na penzion a vlek Vratislava Mynáře nebo, samozřejmě, Čapí hnízdo, rovněž státní dar pro výlučně soukromé potřeby.

O těchto kauzách víme, protože zmínění byznysmeni jsou politicky exponované osoby a někdo měl zájem na jejich zveřejnění. Kolik je však neviditelných „podnikatelů“, kteří tiše a v klidu žijí z charitativních darů od státu a u nás tolik nenáviděné EU? Ano, je třeba budovat infrastrukturu, dálnice, železnice, opravit památky, jasně, souhlas - proč se ale z veřejných peněz zvelebuje soukromý majetek?

Když jsem v 90. letech studovala ekonomii, o podnikání se učilo jako o náročně, odpovědné a riskantní činnosti, při níž člověk musí vytvářet výrobky či služby dostatečně kvalitní, aby za ně zákazníci platili a obstály v konkurenci jiných podnikatelů. A také spořit a vytvářet rezervy, aby mohl investovat, příp. splácet půjčky bankám, úroky držitelům obligací a dividendy akcionářům.  

Co se v mládí naučíš… proto je pro mě tak těžké pochopit, že je soukromý byznys dotován ze státního rozpočtu, s minimální kontrolou a ještě navíc jako nevratný příspěvek - prostě dar!

Pomoc druhým je prý dobrý pocit.

To, že mé daně a odvody pomáhají kšeftařům typu Mynáře a Horáčka, mě ale žádnou blažeností nezalévá. Charitu dělám raději sama a jinak.

Můžete si říkat, že ze mě mluví závist. Ale nemluví :o) Jen mi prostě na těch ziskovkách něco nesedí…