Komu se v letadle vyhnout

Letecká doprava je prý nejbezpečnější na světě. Události posledních měsíců však budí mnohé pochybnosti.

I když se vaše letadlo udrží v dosahu radarů, bezpečně prokličkuje mezi raketami Buk a vy budete mít i to štěstí, že pilot je právě v duševní pohodě a bez depresí, přesto vás v letadle mohou potkat různé nepříjemnosti. Během letů, kterými jsem za posledních patnáct let procestovala pět kontinentů, jsem vypozorovala, že existují určité typy pasažérů, kterým je dobré se obloukem vyhnout. Pokud tedy tuto možnost máte..

(Upozornění: článek je zcela subjektivní, mírně sobecký a politicky nekorektní. Pokud jste čerstvý rodič, skaut či nadšený pacifista, přejděte prosím bez prodlení na jiné články.)

Kramáři

Kramáře spolehlivě poznáte podle toho, že si v letadle vždy sedají k okénku. Před usednutím pečlivě zabalí všechny své věci do baťůžku či zavazadla a v zavazadlové schránce dlouho a pečlivě zkouší, kam je nejlépe umístit, přičemž přemístí tašky všem ostatním cestujícím. Poté se kramář s úlevou usadí k okénku, aby ale hned vzápětí zjistil, že brýle, které nezbytně potřebuje k tomu, aby viděl ven, zůstaly nahoře. Slušně požádá pasažéry sedící vedle, aby ho pustili do uličky. Rychle otvírá zavazadlovou schránku, přehrabe celý obsah, a když konečně najde své zavazadlo, odhodlaně hledá brýle, které jsou, jak jinak, až na samotném dně. S omluvným výrazem se vrací na své místo, jenže ouha! V letadle spustili klimatizaci a kramářovi či kramářce je najednou zima, takže se musí probojovat zpět k mikině, samozřejmě pečlivě složené v zavazadle. Během letu se neobejde ještě bez kapesníku, žvýkačky, sluchátek, knihy, pasu a itineráře navazujícího letu. Každou věc musí samozřejmě vyndat vždy samostatně a po použití ji uložit zpět do zavazadla nahoře. Když kramářovi velkoryse nabídnete výměnu sedadla, aby nemusel pokaždé zvedat všechny cestující, uraženě odmítne: to by tak hrálo, zabrat jeho zasloužené sedadlo u okna!

Záludnost kramářů spočívá v tom, že nemají žádné jednoznačné vnější znaky, takže je ještě před nástupem do letadla nelze odhalit. Kramařit může jak sympatická dívka s baťůžkem, tak důchodce v pantoflích a šortkách na dovolené nebo manažer v obleku se dvěma ipody v ruce.

Sedět vedle kramáře je otrava, i kdyby člověk to věčné vstávání bral jako sport. Skutečně nebezpečný je však tehdy, když při některém z otevření zavazadlové schránky neuhlídá těžká zavazadla a ta vypadnou ostatním na hlavu, jako se při jednom letu stalo i mně.

Kramáři jsou v populaci poměrně rozšíření a vyskytují se téměř na každém letu, takže buďte ve střehu. Jedním z malých triků, nikoliv zaručeným řešením, je naklást kramáři do cesty co nejvíce překážek zavazadly, které si uložíte k sobě pod sedadlo. To, co prý v krizových situacích funguje na všechny, je co nejvíce se rozkašlat, rozkýchat a intenzivně prskat kolem sebe (rada mého známého, osobně jsem ji ještě nezkusila :o).

Požitkáři

Let z Amsterdamu do Johannesburgu trvá přibližně 11 hodin. Je to předlouhých jedenáct hodin, když vás posadí vedle ruského námořníka, který se má v Africe nalodit na zaoceánskoou loď s posádkou poskládanou ze všech národností světa. Můj spolucestující měl evidentně nakoupeno už při vstupu do letadla, když však letušky začaly roznášet občerstvení, v rychlém sledu za sebou hladinku doplnil třemi vodkami. Čekala jsem, že brzy usne, námořník však byl naopak po každém panáku družnější a družnější. V přeplněném letadle nebylo možné si přesednout, tak jsem se tvářila co možná nejupjatěji a na jeho společenské pokusy odpovídala pouze jednoslovně ano a ne. S dlouhými odmlkami. Podle mých odhadů vypil tak půl láhve vodky a v druhé půlce letu už letušky při průchodu kolem našich sedadel výrazně zrychlovaly, aby je nestihl požádat o další. Až někdy narazíte na ruského námořníka, teď už možná kapitána, který bude tvrdit, že s Češkami není žádná legrace, bude to nejspíš můj tehdejší soused.

Na jednom evropském letu jsem zase zažila nouzové přistání, když jeden z pasažérů zapomněl na to, že je kardiak, a na palubě se drinky zdarma rozšoupnul tak, že dostal srdeční záchvat. Pán to sice přežil, my všichni do cíle ale dorazili s pětihodinovým zpožděním, což nebylo příjemné pro nikoho.

S tím, jak další a další aerolinky zavádějí na palubách pouze placené občerstvení, požitkářů rychle ubývá a lze předpokládat, že během několika let přirozeně vyhynou.

Miminka

Pro každého rodiče je jeho dítě to nejkrásnější a nejroztomilejší na světě a všechny jeho zvukové projevy jsou libou hudbou – tak to moudrá příroda zařídila, aby frustrovaní rodiče své řvoucí potomky nezabíjeli a my jako lidstvo přežili.

Rozumím, že turbulence a změny tlaku ve vnitřním uchu během vzletu a přistání jsou pro miminka bolestivé a že si potřebují poplakat. To je v pořádku. Když však hned za vámi už půl hodiny vříská pětileté dítě a jeho rodiče bez hnutí brvou sledují video na monitoru, člověka prostě zasvrbí ruka.

Radikální vyznavači čehokoliv

Jsem všemi deseti pro svobodu vyznání. Ať si lidé uctívají třeba duchy stromů, Manitoua nebo velké NĚCO kdesi ve vesmíru. Pro mě je víra něčím ryze osobním až intimním. Radikální vyznavači se však vykazují silnou potřebou dávat své osobní přesvědčení najevo celému svému okolí.  Ve stísněném prostoru ekonomické třídy toto puzení může být dost nepříjemné... pokud tedy nejste naladěni na stejnou vlnu.

Svého času byla linka Praha – New York oblíbena ortodoxní komunitou z Izraele, takže podstatnou část cestujících tvořili muži s jarmulkou, ženy v černých šátcích či síťkách na vlasy a spousta dětí (viz předchozí bod). 

Už jsem si zvykla na to, že košer jídlo se vždy servíruje jako první, takže my gójové musíme počkat, až vyvolení dojedí. Ostatně, jak před pár lety prohlásil jeden prominentní rabín, pohané se narodili jedině proto, aby sloužili národu Izraele, jiné poslání na světě nemáme.

Na jednom z nedávných letů na této lince se mi stala zvláštní věc. Letadlo bylo evidentně plné, místo na dvojce vedle mě však dlouho zůstávalo prázdné. Užuž jsem se radovala, že právě já jediná mám to štěstí a pocestuji s pohodlím sedadla navíc, když jsem v dlouhé uličce uviděla mladého muže s pejzy, v černém kabátu a tradičním klobouku. Postupoval mým směrem a já tušila potíže. Opravdu došel až k mé řadě, krátce se podíval na mě, poté na svou letenku, znovu nevěřícně na mě a do svého papíru v ruce. V očích se mu střídal údiv s výrazem největší křivdy. Rozhlédl se kolem, přehlédl letušku stojící poblíž a zamával na stevarda v dalším oddílu. Celé letadlo ztichlo a zpozornělo. Když stevard přispěchal, muž ukázal prstem na mě a prohlásil, že vedle „tohoto“ sedět nemůže.

V ultraortodoxních komunitách mají ženy v dopravních prostředcích vyčleněná zvláštní místa vzadu, aby se muž cizí ženy nedotkl ani nedopatřením.

Stevard byl evidentně v rozpacích a snažil se mladíkovi vysvětlit, že v letadle jiná volná místa nejsou. Ten se hlasitě dožadoval samostatného sedadla, protože vedle ženy prostě sedět n-e-m-ů-ž-e.

Protože bylo nutné odletět, stevard ho uprosil, aby si prozatím sedl, že to vyřeší. Mladík se s výrazem největšího odporu zhroutil do sedadla vedle. Chvíli jsem si škodolibě pohrávala s myšlenkou, co by asi udělal, kdybych natáhla ruku přes celou společnou područku? Jestli by v panice vyskočil a ječel, nebo mě třeba poplival, jako se to občas děje v jeho zemi. Veřejný trapas s usazovaním mi ale docela stačil, tak jsem se raději tiše schoulila k okénku a o spolusedícího se snažila nezavadit ani pohledem. Mé trápení však naštěstí netrvalo dlouho: zanedlouho po vzletu přišel stevard s omluvou za nepříjemnosti a pozváním do business třídy. Omluva však nebyla určena mně, ale mladíkovi vedle! Sice se mi ulevilo, že nemusím příštích osm hodin trávit skrčená, celá situace mi ale přišla jaksi, ehm, trochu absurdní.

Opravdu nerozumím tomu, proč ti, kteří od svého okolí vyžadují maximum ohledů, tolerance a respektu, téměř nikdy neoplácí tímtéž. Spíše naopak.

Ať už tedy v létě poletíte kamkoliv, přeji vám vždy bezpečný let a šťastný návrat bez zbytečných nepříjemností!