Nechci platit pochybné kampaně!

To, že si ministři, poslanci, zastupitelé atd. dělají s veřejnými – rozuměj NAŠIMI SPOLEČNÝMI! penězi, co chtějí, je zcela zřejmé. Dokázali to i v posledních dnech a týdnech (a bohužel nejen tehdy).

60 milionů korun teď dá stát (opět rozuměj MY!), podle serveru Týden.cz, na „propagační roadshow“, která má lidem vysvětlit, jak si zažádat o dotace na úspory energie a obnovitelné zdroje. Když odhlédneme od toho, že zakázku získala teprve rok a půl „stará“ firma bez referencí a viditelných úspěchů v oboru, která patří asistentovi občanskodemokratického poslance Jana Bauera (náhoda?), může nás napadnout otázka – proč kampaň za takové peníze? Nemají státní úřady jiné, levnější, možnosti, jak lidem vysvětlit danou věc?

Ministerstvo životního prostředí vytvořilo speciální web www.zelenausporam.cz. Je tu vše – od formulářů, přes veškeré rady a doporučení, speciální kalkulačku či kontakty. Samozřejmě, někteří lidé nemají přístup na internet. A někteří potřebují věc vysvětlit přímo od někoho, kdo tomu rozumí. Pak ale přeci nastupuje role úředníků – je si také platíme, a to proto, aby byli informováni a pak informovali nás. Nebo že bych se mýlila??  Vkrádá se mi myšlenka, že by v případě použití jednoduchých cest – tzn., nastavení jednoduchých pravidel žádání o dotace i jejich čerpání, zvolení jednoduchých způsobů informování veřejnosti apod., nedostalo práci (a hlavně peníze) mnoho lidí, kteří se teď mohou na všem přiživit.

Další příklad. Možná ještě křiklavější. Osm milionů korun utratila na sklonku svého mandátu vláda Mirka Topolánka. Na billboardech nebo v novinách nám sdělila, že má řešení ekonomické krize. „Dalším cílem kampaně je povzbudit důvěru občanů v ekonomiku ČR,“ osvětlovala v LN důvody proinvestovaných peněz Topolánkova mluvčí Jana Bartošová.

Zdá se mi to, nebo premiér a jeho ministři dostali málo příležitostí v médiích promlouvat k problematice ekonomické či hospodářské krize? Odkaz na internetové stránky www.podrzimevas.cz, mimochodem s poměrně stručnými, ale alespoň přehledně zpracovanými informacemi o realizovaných opatřeních vlády, tedy mohl kabinet zveřejnit výrazně méně nákladnou cestou. A možná by navíc „důvěru občanů v ekonomiku ČR“ povzbudil spíš fakt, že vláda neutrácí peníze, kde nemá, ale investuje je rozumně tam, kde to něco přinese.

A tak bychom mohli pokračovat. Loni v září si kabinet zase usmyslel, že by mohl inzeráty v novinách či na internetu informovat lid o tom, že má úspěchy. Vše za 10 milionů.

(foto: LN)

A určitě si také vzpomínáte na loňskou kampaň „Všichni jsme v národním týmu“. Byla součástí kandidatury hlavního města na pořádání Olympijských her v roce 2016. Oblepení šesti set citylightů a sto čtyřiceti billboardů prý stálo Magistrát 4 miliony. Koho měla kampaň přesvědčit? A o čem?!   

 Jak už dnes navíc víme, nepodařená kandidatura Prahy vyšla skoro na 70 milionů. Opět NAŠICH! 70 milionů.

Spravedlivě dodejme, že pochybné kampaně měla na bedrech i bývalá vláda ČSSD. A samozřejmě nejde jen o kampaně, ale o mnohé podivné veřejné zakázky, o kterých jsme už slyšeli – byly buď podivně vyhlášeny či vyhodnoceny, nebo byly na podivné zboží či služby, nebo za podivné peníze… Prostě – miliony (a to v tom lepším případě) létají sem a tam a užitek často nikde. Tedy, kromě zainteresovaných.

Zastupitelská demokracie je bezva. Ovšem do té doby, než se začne na naše peníze pohlížet neosobně – jen jako na „veřejné finance“. Ono odosobnění je totiž tím klíčem k úspěchu pro vychytralé. My si hlídáme každý to své. Každý víme, kolik máme na účtu nebo v peněžence. Že ale stát (MY VŠICHNI) bude nejspíš hospodařit s deficitem 150 miliard, nebo že už dnes každý (i malé děti) dlužíme přes 80 000 a na konci roku to pravděpodobně bude dost přes 100 000 korun, nad tím se pozastaví málokdo. Je nám to vzdálené. Máme přece dost vlastních starostí. A to se hodí – malá veřejná kontrola utrácivosti politiků a neschopnost spočítat jim jejich chování ve volbách vede k jedinému – k ještě větší drzosti a sebejistotě těch, kteří do společné kasy dosáhnou.

Jak se často říká – proinvestovávat, nebo spíš krást, se nemají tisíce či statisíce, ale rovnou miliony, nejlépe miliardy. Pak už se totiž do vězení nechodí. Co říkáte, nebylo toho už dost?