„Ať mír dál zůstává“ – ale s kým?

Skromnost a morálka versus škody na majetku a údajná nekorektnost. Tak stojí mediálně spor dvou bývalých členek jedné slavné pěvecké skupiny šedesátých let - Golden Kids.

Marta Kubišová u soudu foto Dan Materna MF DNES

Do sporu o zrušené koncertní turné, který Helena Vondráčková přivedla až k soudu, se teď vložila řada významných osobností. Nelíbí se jim, čím musí morální autorita, kterou dozajista Marta Kubišová stále je, procházet.

Jak by mohla Helena Vondráčková v očích veřejnosti tuto bitvu vyhrát?

Podle mého názoru velice těžko. Stále žijeme v postkomunistické společnosti. Velká většina z nás osobně zažila marasmus totality - někdo bohužel naplno, někdo, díky bohu, méně.  

Osobně patřím mezi ty mladší, kteří měli víc štěstí a nemuseli řešit, jak se k nesvobodné společnosti plné strachu z vlastního názoru a udavačů postavit. Revoluce mě zasáhla ještě jako školou povinnou. O politice se u nás doma příliš nemluvilo – takže jsem ani nerozuměla tomu, proč jsem vlastně nebyla jiskřička a proč nejsem pionýr. Nevěděla jsem, co je disent, kdo je Václav Havel a jiní jeho představitelé, ani to, jak režim nakládá s nepohodlnými. Mezi nimi i s Martou Kubišovou.  A pak přišel listopad. Před mýma dětskýma očima se najednou v naivní představě téměř svatých objevili právě Václav Havel nebo Karel Kryl a – samozřejmě - Marta Kubišová. Její Motlitba pro Martu nejspíš i dnes dojímá řadu těch, kteří zažili euforii listopadových dní.

Jak si tedy novodobý soudní spor stojí v té historicky-lidské rovině, která je lidem mnohem jasnější a bližší než samotné podrobnosti celé pře?

Na jedné straně máme tedy Martu Kubišovou – člověka, který se nebál, nesouhlasil s režimem a odskákal to ztrátou kariéry a, troufám si říct, i částečnou ztrátou svého nádherného hlasu.  

Na druhé straně stojí Helena Vondráčková – zpěvačka, která za normalizace jen vzkvétala, dodejme, že stejně jako mnoho umělců té doby. A jede naplno i dnes.

Říkám, měla jsem štěstí, že jsem nemusela vážit, jak se k režimu postavit a nakolik být či nebýt angažovaná či být či nebýt svobodomyslná. Nevím, tedy, jak bych se sama zachovala a rozhodně nechci soudit Helenu Vondráčkovou, jak se ona rozhodla.

Vyzdvihnout ale odvahu Marty Kubišové musí každý rozumný člověk. A „tahat“ takovéhoto morálně zdatného člověka po soudech, když jde „pouze“ o několik neuskutečněných koncertů, to zní opravdu nedůstojně – jak také podotkl třeba expremiér Jan Fischer, když podepsal otevřený dopis Heleně Vondráčkové.

Nevím, proč vše došlo ve sporu obou zpěvaček až tak daleko, že si vše nedokázaly vyříkat mimo soudní budovy. Nevím, která z nich je víc na vině. Nicméně bych si přála, aby zloba, zášť a svár co nejrychleji pominuly. A aby se mír či jakýsi nadhled rozhostil i v duši populární zpěvačky Heleny Vondráčkové. Myslím totiž, že ukončením soudních tahanic by získala mnohem víc, než o co se dnes soudí.     

PS: Shodou okolností jsem si přečetla blog Jany Bobošíkové a později i komentář dalšího bloggera Rudolfa Polaneckého na toto téma. Oba se nesou ve stejném duchu. Máme demokracii, každý tak má právo soudit se a nikdo mu do toho nemá zasahovat. Podle nich dokonce výzva osobností Heleně Vondráčkové, aby spor ukončila, hraničí s ovlivňováním soudu. Je skvělé, že máme demokracii a můžeme se prát o svá práva. Bylo by opravdu smutné, kdyby tady byli jasně „nesouditelní“ lidé z hlediska svého postavení (i když si nedělám,bohužel, iluze, že tomu tak vlastně fakticky, i když skrytě a plíživě, není). Z tohoto úhlu pohledu nemá nikdo právo Helenu Vondráčkovou lynčovat za její rozhodnutí.

Dodejme ale i to B. Právě díky tomu, že máme demokracii, máme svobodné právo vyjádřit svůj názor. A právě to signatáři výzvy udělali. To, že jednání populární zpěvačky pohoršilo tolik význačných lidí z různých profesí, o něčem vypovídá. K jakékoliv hlouposti se takovéto veřejné dopisy přece neformulují. Neupírejme tedy nikomu právo bránit tímto způsobem někoho, koho hluboce respektujeme. To bychom tu demokracii nebrali příliš vážně. Pouhá justice ji totiž nedělá…