V Rusku řádili Lžidimitrijové - ve školství řádí lžiodborníci – a v médiích lžinovináři

Sotva jsem dopsal blog o tom, že někdo navrhuje nehodnotit tělocvik a že další podobné návrhy přijdou brzy na řadu, objevila se odbornice, která kritizuje hodnocení výkresů. A je to tady.

Jenomže ona odbornice míchá hrušky z jabkama. Úmyslně, samozřejmě. Ve výtvarné výchově nejde o arteterapii, ale o výchovu a vzdělání. Žák by se měl dozvědět „co a jak“. A vyzkoušet „co a jak“. Například, že by měl respektovat zadání.

Když v rozporu s pokyny místo pastelky použije fixy, když si v rozporu s pokyny změní téma, když v rozporu s pokyny třeba nevyplní plochu – nejde o kreativitu, ale o rozpor s pokyny. Nesplnil zadání ani v technice, ani v tématu, ani v kompozici.

Proč by neměl být takový žák hodnocen? „Jde o prožitek, ne o to, kdo bude mít nejhezčí obrázek,“ píše odbornice. Ale totéž můžeme tvrdit o tělocviku. Slohu. Počítání. Řezání dřeva. Řízení auta. Nebudeme z toho nikdy nic hodnotit?

Konec klasifikačního období je mi protivný, nic se na tom nezměnilo ani po 34 letech praxe. Ale takové paušální zpochybňování hodnocení je nesmyslné. Jedna paní se tím živí dokonce už řadu let. A jak je vidět, vstávají noví bojovníci. Odborníci.

Jenomže bez hodnocení se žák (a nikdo) nedozví, co se naučil. Kam se posunul. Navěky bude čmárat fixy a malovat do levého horního rohu, co se mu zamane. A bude jezdit 160 v obci, protože řízení je přece nezřízená radost. Prožitek.

Ta paní je odbornicí na arteterapii. Snad. Budiž. Kreslení je radost. Pozorujte třeba lidi na schůzích nebo školení. Ale to není důvod, aby se takto pletla do výtvarné výchovy na školách. A do hodnocení výkresů nebo školních předmětů.

A jakou roli vlastně sehrát autor tohoto článku? Potřeboval si kopnout do školy? Proč názor arteterapeutky nekonfrontoval s jiným názorem, třeba – světe div se – s názorem učitele výtvarné výchovy? Protože je to jen další lžinovinář.