Podstatné otázky českého školství aneb Hrdinství českých školních inspektorů

Myslíte, že jde o nedomrlou reformu nebo pseudospolečné vzdělávání? Kdepak. Daleko podstatnější věci hýbou školami, když je navštíví ČŠI.

Po takové návštěvě ČŠI pochopíte, že zdaleka nejde ani o cíle vzdělávání nebo o soupeření běžných a alternativních škol. Daleko důležitější je, zda máte na třídě tabulku s nápisem „8.B“ nebo „VIII.B“.  Stejně závažné je rozlišovat mezi „školním řádem“ a „vnitřním řádem“ nebo „školskou radou“ a „radou školy“.  Je potřeba žáky „poučit“ a ty chybějící „dopoučit“. Víte, jak se mají chovat „děti“ ve škole? Chyták! Žádné „děti“ na školách nemáme, neboť jde zásadně o „žáky“.

A stejně vyhynulým druhem jsou „rodiče“ vývojově nahrazeni „zákonnými zástupci“, podobně jako „metodika sociálně patologických jevů“ vytlačil zjevně vývojově úspěšnější „školní metodik prevence“.  To všechno jsou hříchy neomluvitelné, protože tak pravil ZÁKON. Ten NEJNONĚJŠÍ. Možná by stálo za to, aby pod vyhláškami bývali uvedeni také autoři.  Na pomníku by měl každý z nich napsáno “ten, který dokázal cokoliv přejmenovat“.  

Člověk se opravdu musí před hrdinstvím školnic inspektorů poklonit. To budu raději řešit skopičiny Horáčků a Pažoutů. Ale kdyby mi Mach a Šebestová půjčili sluchátko, tak bych... však už víte.