Když se prohry vydávají za vítězství

„Odboráři již dříve uvedli, že úspěch ministryně školství Kateřiny Valachové týkající se navýšení platů pedagogů o osm procent vítají…,“ píše Deník referendum. Kde ale zůstal cíl kampaně Konec levných učitelů, který požadoval 10%?

„Velmi nadějně zněla slova ministra financí, který dal na jednání jasně najevo, že udělá pro hledání rezervy maximum,“ říká Markéta Seidlová. Zdá se, že úsilí ministryně Valachové a ministra Babiše zcela zastiňuje úsilí školských odborů, které se na jejich úsilí pohodlně vezou. Požadavek na 10% navýšení je rychle odložen a vyměněn. Proč odbory nejdou důsledně za původně proklamovaným cílem?

„Naše kampaň ČMOS školství Konec levných učitelů nemůže skončit,“ hlásí odbory. Samozřejmě nemohou, protože pokud z každého požadavku budou neustále slevovat, bude kampaň nekonečná. Aby bylo jasno: každé navýšení platů pro učitele samozřejmě považuji za pozitivní. Ale je snad 6% navýšení tarifu vedle požadavku 10 % skutečným vítězstvím, nebo jen drobečkovou politikou?

 „Seidlová zároveň věří, že v září školské odbory nebudou muset přistoupit k avizovaným protestům.“  Také doufám. Možná by se tak v září odhalil smutný fakt, že školské odbory nedokážou opravdu masové protesty, nebo dokonce masovou stávku zorganizovat. Stejně jako by se odhalila snaha o polovičatá řešení: na dveře školy se nalepí, že škola podporuje stávku, ale ve skutečnosti nestávkuje.

Školským odborům chybí schopnost skutečná sebereflexe a schopnost přiznat si neúspěch. Vyhlásit kampaň, když je ministryně zjevně ochotná obléknout stejné triko, je velice laciné. Školské odbory se snaží neustále ponechávat zadní vrátka, kterými unikají od zásadních postojů. Stejně tomu bylo u inkluze, stejně tomu je u kariérního řádu. Jako by odbory byly propojeny s MŠMT pupeční šňůrou.