Příležitost jménem Taiwan

Předseda senátu Miloš Vystrčil oznámil rozhodnutí navštívit Taiwan, naváže tak na plány zesnulého Jaroslava Kubery. Cesta polarizovala společnost. Obyvatelé Hradu rozhodnutí nesou nelibě a Čína hrozí tvrdou odpovědí...

Celou hysterii kolem mimořádně sebevědomého Miloše Vystrčila a jeho cestu na Taiwan bych zjednodušil na pár vět. Je dobře, že si u nás Korejci nebo Němci stavěli automobilky. Byla to relativně pohodlná cesta, jak snížit pravděpodobnost problému s nezaměstnaností. Nicméně, jestliže si nechceme neustále stěžovat na to, jak jsme chudými příbuznými v Evropě, musíme jít dál. Musíme se posunout do té roviny, že naopak Češi budou stavět automobilky v Německu a v Koreji.

A nejenom automobilky, to slovo můžeme použít jako proměnnou, příklad. Jestliže někomu vadí podřízený vztah ať už k Německu, Rusku, Spojeným státům, EU atd., je v jejich bytostném zájmu podpořit zdravě sebevědomou zahraniční politiku. Takovou politiku, která nás do dalšího podřízeného vztahu nezavede. To samozřejmě samo o sobě nic neřeší a je potřeba více deregulačních kroků. Jestliže ale toto chování působí tolik hysterie v politice i byznysu, je to známka, jak nemocná naše politika a trh jsou.

Miloš Vystrčil velice správně řekl, že ty nejvíce prosperující země jsou demokratické a svobodné! Svobodu si podtrhněte, protože se z veřejné debaty pomalu vytrácí. Ten citát je nezpochybnitelný fakt. Pokud si projdete index ekonomické svobody, zjistíte, kde je Čína a kde Taiwan. A schválně se podívejte, kde je naše republika – pořád výš než Čína, našemu premiérovi a prezidentovi navzdory.

Když totiž uděláte „uzavřený klan“, který rozhoduje centrálně, nemůžete z principu věci uspět. Můžete mít dočasně štěstí na lidi a chvilku to vést úspěšně, ale to není dlouhodobě udržitelné. Přesně to se ale momentálně děje ve stále více stalinistické Číně. Nevšiml jsem si, že by se naši výjimeční inženýři hrnuli ze Západu do Číny, zato naopak to docela funguje. Upřímně, znáte nějakého šikovného vzdělaného člověka, který sní o tom, že bude žít v Číně? Že tam bude mít rodinu s vědomím, že musí držet hubu a krok?

Sázka na Čínu je krátkozraká. EU má dost problémů, ale problémy jsou život. Celý život je vlastně řešení problémů. A v tuto chvíli jsou nejzásadnějším problémem právě silné pokusy o útok na naši svobodu slova. U nás je personální obměna běžná a i spousta názorů, které patřily do myšlenkového disentu, se postupně ženou do středu. Myslím si, že nakonec se navzájem požerou i ti progresivisté. Není to sice ideální stav, ale pořád je to tady „ráj na světě“ a dokud si uchováme svobodu slova, tak to tak zůstane. A to přes zadluženost a ekonomické diletantství vrcholných představitelů, které je tristní.

Čína na svou politiku totiž dojede – jejich další garnitura může být stejně ekonomicky diletantská, jako je ta naše dnešní a já si na to klidně vsadím deset svých platů. Ostatně tu degeneraci komunistů máme krásně popsanou i v naší historii. Čína je z drtivé většiny pořád chudá a málokdo si to uvědomuje. Čínská populace drasticky ubývá. Oni nutně potřebují investovat venku, protože jsou si úbytku populace a chudoby vědomi. Ve svobodných demokraciích dochází k personálním obměnám. Obecně v tomto směru nejsem pesimista, ale ta svoboda slova, to je ta nejzásadnější podmínka.