Řeč byla vymyšlena a zdokonalována proto, abychom se domluvili s jinými lidmi. Ale občas ve skutečnosti o domluvu vůbec nejde. Někdy je na vině přijímač, někdy vysílač. Ale aby to vyšlo, musí se snažit oba.
Nástrojem řeči jsou sice hlasivky, ale její konečnou podobu dotváří jazyk. Když náš předek použil svůj jazyk poprvé k něčemu jinému, než k ochutnání právě natrhaných bobulí nebo vyhrabaných kořínků, je docela možné, že chtěl popsat něco, co právě ochutnal.
Tenkrát jeho sdělení asi nebylo zrovna kultivované a příliš srozumitelné ostatním. To přišlo až postupně s tím, jak se obratnost jazyka zdokonalovala. Z původních neartikulovaných zvuků vznikaly slabiky a ty se kombinovaly do slov, kterým postupně všichni členové společenství dávali stejný význam.
Dokud tímto způsobem pojmenovávali konkrétní věci, jistě to fungovalo docela spolehlivě. Ale pokrok nezastavíš – brzy se objevila i slova s abstraktním významem a s tím i první komplikace. Ty ještě vzrostly, když lidé objevili kouzlo minulosti a budoucnosti.
I zvířata se spolu nějakým způsobem dorozumívají a z některých jejich reakcí je patrné, že si pamatují i něco z minulosti. Ale budoucnost je asi mimo jejich chápání - s tou umí pracovat jenom člověk.
Jak šel čas, lidská řeč se kultivovala a postupně sloužila nejen k barvitému popisu všeho, s čím se člověk setkal nebo co si třeba jen představoval ve své fantazii, ale i velmi jemnému rozlišování skutečnosti, pocitů nebo nálad.
Byla to doba, kdy každé slovo mělo svůj přesný význam, a proto bylo nezaměnitelné, ale i rovnocenné se slovy jinými.
Teprve mnohem později někteří lidé začali některá slova považovat za méně vhodná a posléze za zcela nevhodná k přesnému popisu skutečnosti, zvláště pak ve veřejném prostoru - objevily se první zárodky toho, co bude později pojmenováno jako politická korektnost.
Nevím, jestli to bylo tím, že někomu překážela bohatost jazyka, nebo spíš tím, že byla příliš bohatá společnost, je však známo, že národy, které žijí v hmotné nouzi, zpravidla ve svých jazycích nemají nadávky, zatímco politická korektnost se šíří jako mor právě ze zemí hmotně nejbohatších.
Ale vývoj jde nezadržitelně dál. Snad pod vlivem výtvarného umění, které nenápadně rezignovalo na přesné zobrazování skutečnosti a přenechalo tuto pozici fotografii, i naše řeč směřuje k obrazům použitým a vyzkoušeným už jinými a postupně se stále více zplošťuje a přejímá zavedená klišé. Ti starší z nás si ještě pamatují na aféru Watergate, která vedla až k jediné rezignaci na úřad prezidenta v dějinách USA (Richard M. Nixon v roce 1974). Aféra to tedy byla převeliká, ale brzy nato se bez přípony -gate neobešla žádná aféra, které si novináři všimli.
Například aféra Irangate rovněž poněkud otřásla pozicí tehdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana, ale k jeho rezignaci nevedla. A nám důvěrně známá aférka Nagygate sice vedla k pádu vlády, ale asi by se bez té přípony obešla taky. Už jen čekám, kdy mě naši novináři budou informovat o aféře Kapsagate; kapsáři se přece taky činí, to by v tom byl čert, aby nějakého nepřistihli přímo při činu.
Stejně bezmyšlenkovitě svět popisují sportovní komentátoři. Možná, že bylo zajímavé, když první z nich použil pro utkání, které může rozhodnout o postupujícím v play-off, označení „mečbol“. Tehdy to byla vtipná zkratka přirovnávající několikahodinovou záležitost k poslednímu míči tenisového nebo volejbalového zápasu. Ale když to dnes slyším ze všech stran a čtu na všech sportovních stránkách, je to spíš hloupé. Opakovaný vtip dávno přestal být vtipem.
A podobné je to s dnes tolik používáním „otomismem“. Je pravda, že čeština má těch pádů poměrně dost, ale to ještě neznamená, že by je rodilý mluvčí neměl zvládat. Zvedá se mi (naštěstí nízký) tlak, když slyším nebo čtu, že „tenhle zápas byl o vůli“, jiný byl o morálce nebo o štěstí, o chybách, dokonce už i volby u nás bývají o něčem. Za mého dětství byly o něčem jenom pohádky a povídky. Myslím si proto, že, že „otomista“ ve skutečnosti příliš nepřemýšlí o ničem a jenom mlátí prázdnou slámu.
A v tom to nejspíš bude. Naši předkové chtěli svými slovy něco říci. Možná byli i okouzleni možnostmi řeči a v rámci svých možností si ji pěstovali a opečovávali. Dnes jsme často svědky toho, že se někdo snaží mnoha slovy neříct nic. Hlavně nic, co by jej zavazovalo nebo dokonce prozrazovalo jeho názor. Kolik je takových, kteří „si dovedou představit“ nebo „si nemyslí, že …“. Což o to, můžu jeho představivost i obdivovat, ale mě by více zajímalo, co si opravdu myslí a za čím si stojí než to, co si nemyslí, nebo co si dovede představit.
