Poslední dny nejsou pro naši hlavu státu zrovna šťastné. A přitom nedělá téměř nic, co by před ním nedělali jiní, aniž by vzbudili takovou volnu kritiky a nevole, jaká se na něj snáší. Ďábel je asi ukryt jako obvykle v detailu.
Začalo to návštěvou Číny. Česká vláda se snaží zlepšit vztahy s Čínskou lidovou republikou, která se letos stala podle parity kupní síly nejsilnější ekonomikou na světě. Po přepočtu na počet obyvatel je sice čínská ekonomika stále více než čtyřikrát slabší než americká, ale rozhodující je přece počet potenciálních zákazníků a vývojové trendy.
Proto také president Miloš Zeman v čínské televizi hovořil o „resetu“ vztahů: „Nepoučujeme o tržním hospodářství či o lidských právech nebo o něčem podobném. Naopak se snažíme se poučit. A já jsem v Číně, abych se učil, jak zvýšit ekonomický růst a jak stabilizovat společnost.“
V souladu s tím Miloš Zeman ujistil čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, že Česká republika uznává územní celistvost Číny a že Tibet a Tchaj-wan považuje za její součást. Tím ale neřekl nic jiného, než představitelé kterékoliv další země včetně představitelů OSN – samostatnost Tibetu nepožaduje ani dalajláma a Čína je, na rozdíl od Tchaj-wanu, členem OSN a stálým členem Rady bezpečnosti.
S tím učením už to ale tak jednoznačně nevidím. Čína sice ekonomicky roste, ale je to způsobeno hlavně nízkým základem, z nějž se růst počítá. Vždyť HDP Číny na jednoho obyvatele je téměř třikrát nižší, než HDP České republiky a i po přepočtu podle parity kupní síly je nižší 2,4krát.
Ve stabilizaci společnosti jsou ovšem Číňané mistři – země existuje nepřetržitě již pět tisíciletí, což o sobě nemůže tvrdit žádná jiná. Jen si nejsem jist, jestli metody, které jsou v posledních letech pro stabilizaci čínské společnosti používány, jsou ty, které bych chtěl zažít na vlastní kůži nebo to přál komukoliv jinému.
Hned po návštěvě Číny čekal presidenta další úkol – vyznamenání těch, kteří se zasloužili o stát.
Výběr oceněných byl skutečně pestrý, pan president asi usiloval o to, aby každý našel alespoň někoho, s kým se může ztotožnit a kterému to vyznamenání opravdu přeje. Dosáhl však zřejmě pravého opaku – snad každý hledal a nacházel především ty, kteří jsou dle jeho názoru takového vyznamenání nehodni.
Ke kladnému vyznění akce nepřispěl ani jeden z vyznamenaných režisérů, který ve snaze trochu ji „znevážit“ ukázal, že podezření módních policistů a kritiků, že Češi jsou za všech okolností nadšenými sportovci, je oprávněné.
Ale president má právo udělit vyznamenání těm, které určí on sám, a seznam dříve vyznamenaných dokazuje, že minulí presidenti nepostupovali jinak.
Poněkud jinak však až dosud všichni naši presidenti postupovali při veřejných vystoupeních a rozhovorech. Rozhovor pro čínskou televizi mi připadal řekněme „poněkud jednoduchý“, ale když jsem zjistil, že jej vedl v angličtině, uznal jsem, že moje názory naštěstí nikdy žádnou čínskou televizi zajímat nebudou.
Trochu jiného ražení byly Hovory z Lán vysílané Radiožurnálem 2. listopadu. Pan president, který až dosud byl presidentem dolních deseti milionů, se podle vlastních slov chtěl vlísat do přízně pražské kavárny a tomu uzpůsobil i svůj slovník. Z několika překladů slova pussy si vybral ten možná nejméně očekávaný, i když nutno připustit, že pro znalce skupiny, o které byla v rozhovoru řeč, možná ten nejpřiléhavější.
V dalším průběhu rozhovoru pak podobný kalibr použil ještě několikrát, takže Český rozhlas nejspíš dostane pokutu nebo upozornění, že další Hovory z Lán je možno vysílat až po dvaadvacáté hodině.
Celý text jinak zajímavého rozhovoru se tak pro většinu těch, kteří jej neslyšeli nebo nečetli, smrskl do několika slov, která vůbec nemusela zaznít, aniž by byl jakkoliv změněn jeho smysl. Co by však nebylo stejné, je pozornost, jakou rozhovor vyvolal. Potřebuje se snad Miloš Zeman zviditelnit?
Už staří Římané věděli, že quod licet Iovi, non licet bovi. Pražské kavárně se Miloš Zeman nezavděčil, přestože jiným podobný slovník toleruje, a dolních deset milionů očekává, že president bude vzorem, sjednotitelem národa a člověkem bez chyb, přestože všichni dobře víme, že do této funkce volíme jednoho z nás.
