Ztížená možnost soustředění

Je neděle, blíží se poledne a nástupiště metra je téměř prázdné. Skoro prázdná je i přijíždějící souprava. Zmáčknutím tlačítka si otevírám dveře a usedám na místo v čele prázdného vagónu, zády ke směru jízdy. Vytáhnu propisku a začínám luštit sudoku. Ze zkušenosti vím, že než dojedu do cílové stanice, budu mít vyřešeno a ještě si stihnu něco přečíst.

I následující stanice zeje prázdnotou; je tam odhadem méně cestujících, než číslic, které jsem už stačil doplnit, ale přesto do „mého" vagónu přistupuje dívka. Na hlavě má černou baseballovou čepici s velikým štítkem. Černý krátký kabát, nebo možná bunda má obrovský ohrnutý límec končící vysoko nad ušima, takže tmavé vlasy jsou téměř ukryty. Krejčí sice plýtval materiálem na límci, ale notně ušetřil tím, že kabát končí na hranici horní čtvrtiny stehen a vykukuje z něj asi dva centimetry široký proužek šedozelené sukně. Přes černé punčochy na dlouhých nohou prosvítá hlavně na kolenou kůže, která letos ještě nepoznala slunce, a model je zakončen vysokými černými botami. Dívka přistoupí k trojsedadlu vzdálenému přes uličku asi dva a půl metru od mého místa, na sedadlo v protisměru jízdy odloží černý batoh s červenožlutozelenými květy a sama se posadí ve směru jízdy prakticky naproti mně.

Schoulí se na sedadle, trochu skloní hlavu a velký štítek čepice jí zcela zakryje obličej. Proti mně najednou sedí absolutně černé těleso. Sjíždím pohledem od temene hlavy níž, a vtom výkřik, který může nevnímat jenom slepý. Pod tou uzounkou šedozelenou čárou se nepřehlédnutelně dožaduje pozornosti tyrkysový rovnoramenný trojúhelník s vrcholem směřujícím dolů, jako by se chystal zabodnout do sedadla, a snad jen milimetr za ním - raději nemyslet. Nebo možná naopak myslet - na sudoku.

Jenže to je zpropadeně těžké. Cestou k další stanici, a to patří k těm nejdelším na celé trase, jsem doplnil pouhé dvě číslice, z toho jednu špatně. A jak bych mohl jinak, když mám stále před očima místo bílých čtverečků ten tyrkysový trojúhelník postavený na špičce.

Stanice je znovu liduprázdná; studené nedělní poledne k cestování příliš neláká. Dveře se ani neotevřely a souprava se znovu dává do pohybu. Muka obraznosti pokračují. Harmonogram luštění se dostává do těžkého skluzu, ale nepodléhám panice. Jsou důležitější i krásnější věci, než je vyluštěné sudoku.

Až před vjezdem do další stanice si děvče vzpomene na slušné vychování a s vědomím, že se nesluší obsadit dvě místa s jednou platnou jízdenkou (z jízdy načerno ji věru nepodezírám), vezme svůj batoh z protějšího sedadla a položí si jej na stehna. Tyrkysový trojúhelník mizí pod záplavou červenožlutozelených květů na černém podkladě.

Ti dva nebo tři lidé, kteří přistoupili, zaujali místa na druhém konci vagónu, ale dívka již své rozhodnutí nemění. Můj tlak i puls se zvolna vracejí na obvyklé hodnoty a sudoku se začíná plnit číslicemi tak, že když za další tři stanice vystupuje, zbývá mi už jen pár volných čtverečků, na jejichž vyplnění stačí rutina.

Dívka opouští soupravu a netušíc, jakou emocionální a hormonální bouři vyvolala, svižně se vydává k eskalátorům.

Já tuším, že už ji nikdy nepotkám. A pokud potkám, nepoznám ji. Ale ten tyrkysový rovnoramenný trojúhelník s vrcholem směřujícím dolů vidím ještě teď.