Život ve skleníku

Je lednový podvečer a na město padla tma. Ostrý studený protivítr zpomalující mé kroky po nábřeží se v úzkých uličkách mezi starými domy zklidnil, ale pocit lezavého chladu zůstává. Okna domů, nad jejichž střechami se klikatí černý pruh bezhvězdného nebe, jsou tmavá, od vlhkých kočičích hlav se matně odráží svit luceren zápasících s tmou.

Osvětlen jednou z nich objevil se v mém zorném poli vývěsní štít. Tady jsem už přece byl! Je to skoro padesát let, nepoznávám tu skoro nic, ale ten světle žlutý obdélník se zeleným stromem a nápisem U zelené lípy mi utkvěl v paměti navždy. Chlad, hodina i dávná vzpomínka jsou pádnými důvody, abych vzal za kliku dveří pod ním.

Přechod z temného a nehybného ticha opuštěných uliček do naplno žijící hospody je nápor na všechny smysly. Stoly jsou tu natěsnány tak, že se mezi nimi stěží protáhnou dvě servírky a číšník, kteří sotva stíhají plnit požadavky hostů. Sestava půllitrů u výčepu se neustále mění, výčepní si nestačí ani setřít pot z čela.

To jediné, co se tu za to skoro půlstoletí změnilo, ale zato pořádně, je vzduch. Těžká oblaka cigaretového dýmu dávno odvál čas a zákon, a tak na první pohled vidím, že stejně jako tehdy jsou jediná volná místa u stolu v rohu pod oknem do ulice, kde nad poloprázdným půllitrem sedí čelem k výčepu šedovlasý muž.

Znalci v takových případech před přisednutím spíše varují. Neříkám, že nemůžou mít pravdu, ale já v tom na ně nedám. Vždyť právě tady jsem tenkrát díky tomu narazil na drobného staříka, který mi do detailů popsal, jak to v dubnu ve dvanáctém vypadalo na Titaniku, než šel ke dnu. Neřešil jsem, jestli tam opravdu byl. Bylo mi osmnáct a můj odhad jeho věku nebyl s jeho zajímavým povídáním v rozporu. Když jsem se pak o Velikonocích v devadesátém sedmém díval na ten velkofilm, vyčítal jsem si, že jsem tenkrát pozorněji nesledoval okolí, protože jsem nabyl dojmu, že James Cameron musel sedět u vedlejšího stolu. Než mi došlo, že bych ho stejně nepoznal, protože mu bylo dvacet.

 „Dobrý večer, je tu volné místo?“

„Všechna tři, bude vám to stačit?“ odpověděl otázkou, jejíž tón k přisednutí příliš nelákal, ale neodradilo mě to.

Když mi servírka přinesla jídelní lístek a objednané pivo, pozvedl můj spolustolovník to své: „Tak ať nám chutná a slouží.“

„Jsme jako ty kvasinky, které mají na svědomí to pivo,“ pronesl po chvíli zdánlivě k sobě, ale zjevně čekal na moji reakci.

„Myslíte? Já bych řekl, že se od nich přece jen trošku lišíme.“

 „To záleží na úhlu pohledu. Ony si vlastně veškerou svou činností připravují svou smrt. Vyrábějí alkohol, který nám tak chutná, ale je nakonec zahubí. A my se chováme úplně stejně. Žijeme na vlastních odpadcích, dokud to jde. A ono to už asi moc dlouho nepůjde.“

„Nějaký rozdíl tu ale vidím. My si ten problém stále více uvědomujeme a snažíme se ho řešit. Ty kvasinky neřeší nic. Jen převádějí cukr na alkohol, který je nakonec zabije.“

„A jak víte, že si svůj osud neuvědomují? Vy jste s nimi mluvil?“ zeptal se trochu výsměšně, upil trochu piva a pokračoval:

„Třeba by to na poslední chvíli taky chtěly změnit, ale ten jejich „vesmír“ je na rozdíl od toho našeho tak malý, že jim na změnu nedává žádný čas a prostor. Náš vesmír je větší. To ale vůbec neznamená, že my ještě máme času i prostoru nadbytek.“

„Myslíte? Já bych řekl, že se toho za poslední léta dost změnilo k lepšímu. To znamená, že ten problém vidíme a snažíme se ho řešit, a že se nám to aspoň částečně daří. Zlepšilo se ovzduší, voda v řekách, zmenšila se ozonová díra…“

„…a jiná pozitiva a sociální jistoty. Tyhle hlášky znám taky,“ přerušil mě: „Nic z toho vám neberu.

Mluvil jste o ovzduší. Ano, zlepšilo se. Dřív se do něj dostávaly tuny prachu a oxidů síry. Bylo toho v ovzduší tolik, že z kyselých dešťů rezavěly lesy a báli jsme se, nedostatek slunečního svitu dopadajícího na Zem způsobí další dobu ledovou.

Tak se začaly používat filtry k zachycení popílku a odsiřovací zařízení. Lesům to prospělo a slunečního svitu je zase dost. Ale hned se objevily obavy, že je ho až moc a hrozí nám přílišné oteplování. Stačil by ale výbuch větší sopky, což sice můžeme aspoň trochu předvídat, ale ne ovlivnit, a malá doba ledová je tu hned. Celý ten systém je natolik složitý, že žádné jednoduché řešení nemáme.

Ale lidi mají rádi jednoduchá řešení a symboly. A tak teď předstíráme, že za vším stojí oxid uhličitý.

Vysaď strom a získáš odpustek, protože ten strom se živí oxidem uhličitým a do vzduchu místo něj dodává kyslík. Dokonce už i některé banky začaly poskytovat ekologické úvěry. Ta šaškárna spočívá v tom, že bankéři za každý nový úvěr vysadí strom. A už jich prý vysadili pět tisíc.

Jenže jeden průměrný strom za rok spotřebuje necelých dvacet kilo oxidu uhličitého a průměrný pozemšťan ho vyprodukuje skoro pět a půl tuny. Ten nepoměr bije do očí.“

„Jenom dvacet kilo? To by znamenalo, že na tom stromě ročně přiroste jen kolem čtrnácti kilo dřeva.“

„Počítáte sice rychle, ale vážně si myslíte, že ho je víc? Tak zkuste přemýšlet.

Máme po Vánocích. Vánoční stromky mají tak kolem osmi let. Myslíte si, že jeden váží víc než sto kilo? To byste si ho sám domů neodnesl. A nezapomínejte, že je v nich spousta vody. Čistého dřeva, tedy celulózy vyrobené z oxidu uhličitého, je v nich jen pár kil.“

„Ale to jsou ještě malé stromky. Velké stromy tu hmotu přece nabírají rychleji.“

„Tak určitě, ale to jsou ty ošidnosti průměru. Kolik stromů se dožije své dospělosti. Běžte se projít do lesa. Ve stínu velikánů tam živoří náletové stromky, které čekají na svou příležitost a nejspíš se jí nikdy nedočkají, protože až se budou kácet ty, které jim dnes ubírají světlo, odnesou to s nimi a na jejich místě se vysadí nový les. A ten zase roste nejdřív pomalu, pak ho třeba prořežou ještě dříve, než ty stromy dosáhnou období maximálního růstu, a to vůbec nemluvím o kalamitách. Ale ani ti velikáni už nepřibývají na váze tak snadno jako stromy v nejlepších letech. Pár mladých výhonků se na nich objeví, dvě nebo tři větve uschnou a začnou trouchnivět a nakonec nula od nuly pojde. S listím nebo jehličím nepočítejte. To stromy shazují, takže na oxid uhličitý v atmosféře to nemá vliv. A nakonec, jestli ten průměr je o pár procent lepší, nebo horší, to už proti těm pěti a půl tunám, které ročně vyprodukuje průměrný člověk, nehraje velkou roli.“

„Vy si myslíte, že vysazovat stromy je zbytečné?“

„To neříkám. Vysazovat stromy je určitě lepší, než kácet deštné pralesy, ale je hloupost předstírat si, že to naši situaci nějak podstatně změní k lepšímu. Bankéři ať dobře dělají to, čemu rozumějí, a stromy ať nechají lesníkům, zahradníkům a sadařům. Jen se někdy projděte po městě a spočítejte si, kolik čerstvě vysazených stromů tu letos uschlo. To nejde jenom vysadit strom a udělat si čárku. Někdo ho taky musí zalévat a starat se o něj. A na to už ti bankéři nemají kapacity. Tak k čemu to je?“

„Takže určitě máte nějaké lepší řešení,“ zkusil jsem ho trošku vyprovokovat.

„Žádné jednoduché řešení neexistuje. K lepšímu se toho změnilo hodně, ale právě proto, že se to dělalo na mnoha frontách. Ale teď se všichni vrhli na uhlíkovou stopu a vidí v tom spásu.

Ale všiml jste si, jak ubylo hmyzu? Kdybych před pár lety ujel autem sto kiláků, půl dne bych ho čistil od nalepených mušek. A to si myslím, že se ještě vzpamatovávaly z těch ran, co jsme jim uštědřili používáním DDT. Dnes už se desítky let DDT nepoužívá a kdybych ujel třikrát tolik, auto mám pořád čisté. Já si myslím, že to, co jsme načali s tím DDT, dnes dokončují větrné elektrárny. Ty nám byl čert dlužen. Jsou nespolehlivé, nikdy nevíte, kdy a jak bude foukat, a navíc hubí ve velkém hmyz, ptáky i netopýry.

Má to být daň za zmenšení uhlíkové stopy? Pěkně děkuju. V minulosti bylo oxidu uhličitého v atmosféře víc než dvakrát tolik než dnes. Bylo tu tepleji a hladina moří byla výš, ale životu se dařilo.“

„Zapomínáte, že tehdy na Zemi nebyli lidé. Zvířata nemají žádné stavby ani obdělaná pole. Když se zvedne hladina moře, jednoduše odejdou dál od břehu. A kdoví, proč se někteří savci vrátili do moře a žijí tam dodnes. A co všechny legendy o potopě světa? Kdyby se mořská hladina zvedla dnes, postihne to stamilióny lidí.“

„Tak se zkuste zamyslet,“ přerušil mě: „ledovce masivně tají, Aralské moře už skoro vyschlo, všude ubývá spodních vod, a přitom mořská hladina se nezvedá. A já si myslím, že naším problémem není růst koncentrace oxidu uhličitého, ale vodních par v ovzduší. To je ten největší původce skleníkového efektu. Všimněte si, že když je zataženo, je ráno podstatně tepleji, než když je jasná obloha. Rozdíl dělá pěkných pár stupňů.“

„To je pravda, ale odpoledne je naopak chladněji, pokud se teda ty mraky nerozeženou.“

„Jasně, teploty se při zataženém nebi drží blíž průměru. Ale to je špatně! My naopak potřebujeme ty rozdíly! Potřebujeme, aby v létě byla po ránu rosa. Potřebujeme, aby v zimě sněžilo a sníh se udržel aspoň pár týdnů, aby zespoda odtával a pomalu vsakoval do země. Teplá zima, to je průser. Ovocné stromy začnou dřív kvést a pak je spálí jarní mráz. Zemědělské plodiny rychleji dozrají, zemědělci je dřív sklidí a ta holá půda se pak rozpálí sluncem a vysušuje se až do hloubky. Kdyby sklizeň byla později, tohle období by se aspoň zkrátilo.

Mladí sice říkají, že pod zem patří uhlí, ale já si myslím, že tam potřebujeme dostat víc vody. A stáhnout ji ze vzduchu.“

„A jak to chcete udělat? A vůbec, máte nějaké údaje o tom, že by množství vody ve vzduchu stoupalo?“

„To je ta potíž. Když hledáte složení vzduchu, vždycky narazíte na suchý vzduch. Ale už jsem se dopátral aspoň toho, že vody je v atmosféře podle podmínek na různých místech od dvou desetin do čtyř procent. Mění se to tak rychle, že to zatím asi nikdo není schopný statisticky zpracovat, a tak se dodnes neví, jestli její průměrný obsah stoupá, nebo ne. A přitom její podíl na skleníkovém jevu se pohybuje mezi 36 až 72 procenty, to znamená, že hraje tu největší roli!

A jestli její obsah ve vzduchu roste, asi by mládež měla přestat tlačit vlády, aby poslouchaly vědce, ale spíš přesvědčit vědce, aby se poslouchali navzájem a spolu přes různé obory hledali, jak tu vodu ze vzduchu řízeně dostat na zem a pod ni. Nebo se jednou utrhne sama, ale to pak zažijeme tu legendu o potopě světa v přímém přenosu.“

Odmlčel se a ani mně nebylo do řeči. Dojedl jsem večeři, dopil pivo a rozloučil se. Doma jsem si spočítal, že v zemské atmosféře může být až dvě stě čtyři bilionů tun vody. Je to hodně, nebo málo?