Dnes uplynulo padesát let od chvíle, kdy vpád armád pěti členů Varšavské smlouvy přetrhal naděje na vybudování lepšího světa, který by dokázal spojit přednosti centrálně řízeného hospodářství a svobodného života.
Ke dvěma existujícím základním se hledala třetí cesta a do čela tohoto hledání se stavěli komunisté. A měli přitom širokou podporu většiny obyvatel naší země. Srpnová okupace Československa tyto naděje navždy pohřbila.
Ale je třeba si uvědomit, že dělicí čára mezi „my“ a „oni“ od samého počátku neprobíhala na rozhraní mezi okupačními vojsky na jedné a občany Československa na druhé straně. Ta linie dělila náš národ. Ano, vedle těch, kteří vítali uvolňování režimu a změny k větší volnosti, byli tu i skalní komunisté přesvědčení o správnosti jediné cesty.
Přímý ozbrojený odpor nebyl reálný. Vzpomínky na krvavé události v Maďarsku v roce 1956 byly ještě živé a už první hlášení o vstupu vojsk končilo výzvou k občanům, aby zachovali klid. Ale zachování klidu neznamená podvolení a mezi ním a otevřeným ozbrojeným odporem je široký prostor, do kterého se vejde téměř cokoliv.
Řada lidí volila emigraci, ještě více jich emigrovalo vnitřně - stáhli se z veřejného života do soukromí. Ale vedle toho postupně narůstala i skupina těch, kteří se pragmaticky rozhodli vytěžit ze vzniklé situace maximum pro sebe a začali se nabalovat na to tvrdé komunistické jádro.
Nově vznikající režim potřeboval lidi ochotné prosazovat jeho záměry. Potřeboval odborníky různých profesí. Myslím si, že je dokonce potřeboval mnohem víc, než oni ten režim.
Těch skalních komunistů nemohlo být mnoho. Přinejmenším jich nebyl dostatek na to, aby obsadili všechna místa potřebná k zajištění normálního chodu hospodářství a jeho dalšího rozvoje. Ale postupně se k nim přidávali další.
Někteří s vidinou rychlé kariéry, jiní po velkých pochybnostech a zčásti třeba i ze strachu, že jejich děti budou mít těžší start do života, a znám i takové, které prý přesvědčili jejich kolegové, aby mezi těmi, kteří o nich rozhodují, měli svého člověka. Nemluvě o těch, kteří údajně chtěli komunistickou stranu rozvrátit zevnitř.
Ale bylo dost i těch, kteří tuto linii nikdy nepřekročili, a to i za cenu, že jejich profesní kariéra probíhala úplně jinak, než by probíhala ve svobodném světě.
Dnes je zbytečné teoretizovat, co by bylo, kdyby. V reálném životě žádné kdyby neplatí. Život nejde prožít nanečisto a pak, s nabytou zkušeností, předvést excelentní výkon.
Ale stejně si občas pohrávám s myšlenkou, jak by se situace vyvíjela, kdyby všichni ti, kteří něco uměli, si zachovali svou hrdost a vstup do KSČ jako podmínku pro výkon své funkce odmítli.
