Letošní způsob zimy v Praze byl poněkud rozpačitým. Udeřila tu celkem třikrát, ale byly to údery vesměs krátké a slabé. Asi nejsilnější byl ten poslední, který už časově spadal téměř do jara. Ostatně, posuďte sami:
Začátkem února rozkvetly sněženky, aby je pár dnů na to zasypal první letošní sníh.
Únorové ráno a stromy kvetoucí sněhem. Vydržel na nich jen dopoledne; druhý den už nebyl skoro nikde.
Sněženky kvetly i v březnu.
Nějakému nedočkavci to bylo málo, a tak vyzdobil Čimický háj květy umělými. Od živých k nerozeznání.
Březen lákal k procházkám, třeba ke kostelu svatého Václava. Ten je zajímavý tím, že uvnitř má jen deset obrazů křížové cesty.
Na některých obrazech tak jsou zobrazena dvě zastavení křížové cesty. To je výhoda abstraktního umění.
Nedaleko kostela láká k usednutí nejlevnější lavička Václava Havla v Praze a možná i v celé republice.
Začátkem března se v Praze se znovu objevil sníh. I vlajka Tibetu v těchto kulisách působí autentičtěji.
Bílý je na tahu, ale do sněhové závěje na šachovnici se mu nechce. Hrozí faux pas čili špatný krok.
Metry pod metrem našly zimní útočiště kachny.
Sníh je pryč, jaro je cítit ve vzduchu, ale mraky už zase hrozí. A disentní bílý mráček ozářený sluncem atmosféru příliš nevylepší.
A nehrozily planě. Přišel třetí letošní příděl sněhu v Praze. Není ho moc; jak dlouho vydrží?
Nejstarší strom v Čimickém háji. Pamatuje prý 300 let, a možná 900 zim.
Lesní křeslo. K odpočinku zjevně nikoho nezlákalo.
Sníh zmizel a do klece v Centrálním parku se vrátil ježek. Chyběl v ní několik let, a to ne kvůli zimnímu spánku, ale proto, že jej někdo sice dokázal šikovně z klece vyjmout, ale už nepřišel na to, jak jej vrátit zpátky, a tak jej nejspíš zanesl do nejbližší výkupny kovů.
Asi jediný menhir na světě, který můžete pozorovat z jedoucího vagonu metra, přežil všechny tři útoky zimy ve zdraví.
A všechno bedlivě pozorují oči kamer upřené do všech světových stran. Dříve bylo možno záběry jejich pohledu sledovat ve vitríně vpravo dole, dnes jde jejich signál neznámo kam.
