Nic zásadního tu dnes nehledejte, jen si zase hraju se slovy a zároveň „nenápadně“ odkazuji na Knihu tváří, kde ve skupině Veršotepárna najdete podobných (zhusta lepších) pokusů splňujících různá zadání dnes už stovky.
Svět se nenápadně, ale stále mění
a kdo nejvíc přispívá k té změně?
Jsem si jist, že jsou to hlavně ženy -
každou chvíli jsou jak vyměněné.
Co jen tvarů bylo už k vidění:
Pravěk fandil velmi kypré ženě,
aby mohla přečkat zimu dlouhou,
dnešní žena čelí zimě oblečením,
přesto stále hoříme k ní touhou.
Každou chvíli ideál se mění:
Antika přinesla tvary uměřené,
gotika si křehké krásky cení,
baroko se vrací k plné ženě,
při pohledu na níž krev se pění;
pro niž plují lodě zlatem naložené,
šílíš po ní pánem jsa či slouhou.
Žena jiná je snad v každém pokolení,
přesto stále hoříme k ní touhou.
Žena představuje věčné pokušení,
než si zvykneš, do změny se žene,
plynoucí čas bránou klidu není,
co do tvarů je dnes spektrum zaplněné,
baroko i štíhlost jsou k vidění
a co účesů i na jediné ženě
spatříš často za sezónu pouhou.
Jenom ve změnách to možná není,
přesto stále hoříme k ní touhou.
Jiná byla ráno, jiná při setmění,
je úplně jiná než před chvílí pouhou.
Zakazují nám dnes sice harašení,
přesto stále hoříme k ní touhou.
