To poslední už sice poněkud zavání kádrováním, ale platí, že vyznamenávající by měl vždy zvažovat, zda si vyznamenaný vyznamenání skutečně zaslouží.
Vyznamenání,
vyznamenávající,
vyznamenaný.
Pro někoho to může být haiku s nejmenším možným počtem slov, pro jiného spojená nádoba sestávající ze tří trubic, z nichž každá ovlivňuje výši hladiny a určuje tak hodnotu výsledného produktu.
Je jistě rozdíl mezi vyznamenáním pro nejlepšího maturanta v Kardašově Řečici a třeba Řádem čestné legie, přičemž i ten má pět různě ceněných hodností.
Tuto řekněme základní hodnotu však může, a to kladně i záporně, ovlivnit osoba vyznamenávajícího. I když právo udělovat nebo propůjčovat vyznamenání mají zpravidla vysoce postavené osoby, ne vždy se jejich záměr vyznamenat setká s kladnou odezvou.
Snad jen občan Severní Koreje by se cítil poctěn při zjištění, že jej hodlá vyznamenat Kim Čong-un, a pochybuji, že by se někdo chlubil vyznamenáním od Jeana-Bédela Bokassy. Ale není třeba vyrážet za hranice všedních dnů. I u nás řada osobností odmítla, ať už veřejně, nebo v skrytu, převzít státní vyznamenání od našeho minulého prezidenta.
A zrovna tak se v minulosti našli takoví, kteří svá dříve obdržená vyznamenání vrátili na protest proti tomu, že totéž ocenění získal někdo jiný, který jej podle jejich názoru nebyl hoden.
To poslední už sice poněkud zavání kádrováním, ale platí, že vyznamenávající by měl vždy zvažovat, zda si vyznamenaný vyznamenání skutečně zaslouží.
A zároveň platí, že vyznamenaný by měl velmi zvažovat, od koho a jaké vyznamenání přijímá. Ono pak může být někdy těžké jej vracet. Může to působit jako laciné gesto, může být zmeškán příhodný okamžik, možná by se našly i jiné důvody, ale určitá pachuť zůstává.
Nebo přece jen není nikdy pozdě?
(Věnováno JN k životnímu jubileu.)
