Věda je plná omylů. Mnohé včerejší nezpochybnitelné pravdy jsou nám dnes k smíchu a to, co za pravdu označujeme dnes, se zítra ukáže jako chyba výpočtu. A právě v tom se věda nejvíc podobá životu.
Potkávali jsme je všichni desítky let. Dva bělovlasí drobní lidé, kteří nikdy nezrychlili krok a nezvýšili hlas ani na sebe, ani na jiné. Za každého počasí vyšli na procházku městečkem. Za deště nebo v zimě jen na krátkou; za příznivého počasí došli do parku, kde usedli na lavičku před říčkou a tiše pozorovali život kolem sebe.
Rozuměli si beze slov. Kdysi dávno pochovali svou jedinou dceru a od těch dob jejich život plynul v poklidu a beze změn. S chápavým úsměvem přehlíželi poznámky pubertálních výrostků, z klidu je nevyvedla ani jejich drobná uličnictví, jako by věděli, že ty děti teprve hledají svoje místo ve světě a věřili tomu, že je dříve nebo později najdou.
Jako dvě konstanty v proměnlivém světě. Jiní přicházeli a odcházeli, dospívali, brali se, rozváděli, stěhovali, jen oni jako by se vůbec neměnili. Patřili k městu i k parku stejně jako stromy, pod kterými sedávali a k jejichž věku neměli daleko.
Ale ani stromy nejsou věčné. Jednoho dne seděla stařenka na lavičce sama. Její tichý úsměv se kamsi vytratil a smutek v jejích očích jako by zval k přisednutí. Nebyl jsem si jistý, jestli čtu správně, ale když jsem váhavě změnil směr své chůze, její tiché přikývnutí mě přesvědčilo.
Chvíli jsme vedle sebe seděli mlčky a pozorovali plynoucí vodu a pak se tichým hlasem rozpovídala:
„Chybělo deset dnů a byli bychom spolu sedmdesát let.“
„To musela být láska,“ vydechl jsem.
„Poznali jsme se, když jsem byla v pátém měsíci,“ pokračovala, „když už na mě celá vesnice koukala skrz prsty, objevil se Mirek a nabídl mi manželství.
Vysmála jsem se mu; znala jsem ho jen od vidění a navíc jsem tehdy byla ještě plná zloby. Žádného muže jsem nechtěla ani vidět a ten jeho nápad mi připadal jako šílenství. Byl ale chápavý a trpělivý a nakonec mě přesvědčil. Ale žili jsme spolu jako bratr a sestra.“
„Ale jak to mohl celá ta léta snášet?“ neubránil jsem se údivu.
„No, teď už to snad můžu říct. On byl, jak se dneska říká, gay. Ale nikdy o tom nemluvil. Nejdřív jsem to nevěděla ani já. Taková tenkrát byla doba. Ani Klárka nic nevěděla; celý život prožila v přesvědčení, že Mirek je její táta. Ale její skutečný otec ji nakonec stejně dohnal.
V pubertě se chytla špatné party. Začala vynechávat školu a nejspíš z nudy začala fetovat. Vůbec nechápu, co na tom mohli vidět. Když jsem se dověděla, že čichá čikuli a toluenu, věřila jsem, že jí to rozmluvím. Ale pak objevili pervitin. Klára tomu úplně propadla a všechno ostatní šlo stranou. Zkoušela jsem všechno, ale nešlo to po dobrém, ani po zlém; ty tomu nerozumíš, mami, měla na všechno jednoduchou odpověď. Vůbec jsme si s ní nevěděli rady. Zní to hrozně, ale její smrt nakonec byla pro ni i pro nás vysvobozením.“
„Možná se nějak dověděla, že váš muž není její táta.“
„Nikdo nás tady neznal. Ještě než se narodila, přestěhovali jsme se sem, skoro na druhý konec republiky, aby nám ani jí nikdo nemohl připomenout okolnosti jejího narození.“
„Ale ona přece měla právo vědět, kdo je její táta. A její otec nakonec taky, že má dceru.“
„Jaké právo? Jejího otce jsem viděla jednou v životě a i to bylo víc, než mělo být. Vracela jsem se tenkrát z práce a ujel mi autobus. Kdybych jen tušila, co mě čeká, radši bych ty necelé dvě hodiny počkala na další nebo šla těch deset kilometrů pěšky, ale zkusila jsem stop.
Moc aut tam u nás ještě nejezdilo, ale stejně jsem dlouho nečekala. Řidič, co mi zastavil, byl o hodně starší než já. I za volantem vypadal vysoký a robustní, Mirek by se do něj vešel určitě dvakrát. Takoví chlapi se mi tenkrát líbili. Jenže pak odbočil do lesa a tam se na mě vrhl. Byla jsem tak vystrašená, že jsem se mu nedokázala ubránit.
První týdny jsem doufala, že následkem budou jen ty modřiny a odpor k takovým zmetkům. Pak už jsem se jen modlila, aby to nebyl kluk a aby mi ho nepřipomínal. Vůbec nevím, co bych v takovém případě dělala; jen jsem měla jasno v tom, že na potrat jít nechci.
A pak se narodila se Klárka. Ve vzhledu po něm asi nepodědila nic; byla, jako by mi z oka vypadla. Ale jak začala růst, stále víc jsem cítila, že o to víc se mu podobá tou svou nešťastnou povahou. Byla prudká a nedokázala si nic odepřít. Všecko chtěla hned, na nikoho a na nic nebrala ohledy, stejně jako on. Rychle žila a rychle skončila.“
Stařenka se odmlčela a ani mně nebylo do řeči. Nevím, proč se svěřila právě mně. Možná cítila blízký konec a nechtěla, aby její tajemství odešlo s ní, a vycítila, že ji vyslechnu. A možná jsem jenom byl v daném okamžiku na správném místě.
Lidé chodí léta kolem nás; myslíme si, že se potkáváme, ale ve skutečnosti se často jenom míjíme. Mnohdy soudíme, ale přitom víme tak málo. A možná právě v tom se život nejvíc podobá vědě.
