Odcházel jsem s pocitem, že můj sluch možná ztrácí na kvalitě rychleji, než je mi milé, a celou věc jsem pustil z hlavy. Připomenul jsem si ji znovu až před pár dny, když jsem se zase na stejném místě ocitl znovu.
Když jsem vloni na podzim odkládal přebytečnou kapalinu na veřejné toaletě v jednom obchodním centru, uslyšel jsem v jedné z kabinek za mnou s ničím nezaměnitelné zvuky dvou osob. Na to, abych tím byl překvapen, se po světě potloukám už dost dlouho. Ale něco zvláštního v tom přece jen bylo. Jeden z těch dvou hlasů byl nepochybně ženský.
Odcházel jsem s pocitem, že můj sluch možná ztrácí na kvalitě rychleji, než je mi milé, a celou věc jsem pustil z hlavy. Připomenul jsem si ji znovu až před pár dny, když jsem se zase na stejném místě a za stejným účelem ocitl znovu.
Už při příchodu jsem zjistil, že v jedné z kabin někdo telefonuje. No, stane se, že vás telefonát překvapí v ne úplně komfortní situaci, a může být, že je to něco, co nechcete nebo nemůžete zmeškat. Ale zmiňovat se při tom o pořadí oné malé řadové místnůstky, kde se právě nacházíte?
Odcházím do vstupní místnosti. Během těch let, kdy se tady občas zastavím, už jsem zjistil, který jediný kohoutek je seřízen tak, že po požadovaném zmáčknutí vydává vodu na dobu potřebnou k dostatečnému umytí rukou. Samozřejmě je volný, tak velký provoz tu touhle dobou nebývá, a tak zamířím k němu. Voda z kohoutku ještě stále teče, když se otevřou vstupní dveře.
Do místnosti vchází žena oblečena vzhledem k dnes panujícímu počasí velmi nalehko. Poněkud zmateně se na mě podívá, ale pak rychle projde za mými zády dále a ťukne do dveří té správné kabinky.
Vodní proud naštěstí zvolna ustává a já můžu odejít. Sluch sice nemám jako ostříž, ale k tetřevovi mám stále ještě daleko.
