Uhlíková stopa

Greta Thunberg a její souputníci žijí v přesvědčení, že lidstvo čeká tak krátká budoucnost, že už se jim ani nevyplatí učit se. Žádné návrhy, jak lidstvo zachránit, nemají, po svých vládách žádají jediné - aby naslouchaly vědcům.

Při jejich malých znalostech a zkušenostech je chvályhodné, že nevymýšlejí a hlavně vládám nevnucují vlastní řešení ekologických problémů. Věc má ale dva háčky, vlastně spíše háky.

Tím prvním je, že žádají, aby někdo jiný něco měnil, ale sami i dál žijí konzumem. Že ten zbytnělý konzum (ke kterému jsme je ale vychovali my) má dopad na životní prostředí, si možná ani neuvědomují, protože jim chybí to vzdělání, které tak zanedbávají. O prázdninách se přece nestávkuje. 

Tím druhým hákem je, že vlády by měly jednat okamžitě, protože už zítra může být pozdě. Ale kterým vědcům vlastně mají mocní tohoto světa naslouchat?

Těm, kteří vyrábějí „hokejkové“ grafy, nebo těm, kteří odhalují jejich podvod? Těm, kteří tvrdí, že klimatické změny jsou hlavně důsledkem lidské činnosti, nebo těm, kteří vidí hlavní důvody v dějích, které lidstvo nedokáže ovlivnit? Těm, kteří požadují masivní investice do technologií omezujících emise, nebo těm, kteří radí investovat prostředky do přizpůsobení se očekávaným vyšším teplotám?

Neexistuje žádný jednotný vědecký světový názor. Ve vědě vždy byly, jsou a budou rozpory. Tento zdánlivý paradox je dokonce podmínkou jejího vývoje. Věda se řídí pravidlem, že platí status quo, pokud někdo nepřinese důkaz opaku. Nestačí tedy jenom něco tvrdit.

To byl ostatně důvod sporu Galilea Galileiho s papežem Urbanem VIII, který jej žádal, aby otáčení Země kolem Slunce označil jako hypotézu, dokud nepodá nepopiratelný důkaz. To Galilei odmítl, a proto byl i odsouzen (nakonec „jen“ k domácímu vězení). Přitom již o celé století dříve Mikuláš Koperník uposlechl rady teologa Osiandera, svůj heliocentrický model označil jako hypotézu, a do žádných problémů se nedostal. Mimochodem, Galilei do konce svého života důkaz, že se „přece točí“, nepodal.

Je ovšem pravda, že to, jestli se Země točí kolem Slunce, nebo je tomu naopak, peníze z kapes daňových poplatníků netahá. Naproti tomu boj s klimatickými změnami, ba dokonce i jen jeho předstírání, je proces velmi drahý, a přitom je občas přinejmenším sporné, co je krok správným směrem. Stačí připomenout případ solárních elektráren.

Jisté je, že člověk masivně mění životní prostředí, a to nejen složení atmosféry, ale i kvalitu povrchových i podzemních vod a půdy, znečišťují se oceány, vymírají celé živočišné druhy.

Ale životní prostředí ovlivňuje a mění každý živý organismus a jeho působení může za určitých podmínek způsobit přinejmenším lokální ekologickou katastrofu. Ze starých záznamů o výkupu kožešin divoce žijících zvířat víme, že počty divoce žijící zvěře se pilovitě mění - jejich počet určitou dobu narůstá, až dosáhne vrcholu. Ten však přináší nejen nedostatek potravy, ale i zvýšený zájem predátorů, a počet živočichů zase klesá k minimu. Posledním příkladem je vysoká koncentrace čápů na jihu Moravy, kteří tam byli přilákáni kořistí - přemnoženými hraboši.

Tento vývoj ve vlnách, kdy jednou jsi dole, jednou nahoře, je pro život charakteristický a v minulosti se týkal i člověka. Stačí připomenout morové rány, které procházely v minulosti světem a decimovaly lidské populace.

V roce 1500 žilo na Zemi pouhých 458 milionů obyvatel, první miliarda byla překročena někdy počátkem 19. století, pravděpodobně roku 1804, druhá miliarda v roce 1927. K dosažení třetí miliardy však lidstvu stačilo pouhých 33 let (rok 1960) a za dalších 39 let do roku 1999 na světě přibyly plné čtyři miliardy lidí.

Zatímco za 304 let mezi léty 1500 a 1804 se počet lidí zvýšil 2,2krát, k 2,3násobnému zvýšení stačilo ve druhé polovině minulého století pouhých 39 let. Asi není úplná náhoda, že tato populační exploze se časově shoduje se zaváděním očkování proti řadě nemocí.

Na životní prostředí má zásadní vliv četnost populace a její životní úroveň, přičemž oba faktory se násobí. Jediný způsob, jak dosáhnout zlepšení, nebo alespoň nezhoršování životního prostředí, je přijímat taková opatření, která dokážou součin obou faktorů snižovat. Nejedná se jenom o takzvanou uhlíkovou stopu, ale i o množství dalšího odpadu, který naše civilizace produkuje.

Pokud nechceme mluvit lidem do toho, kolik dětí mohou mít, a omezovat se v životní úrovni, což obojí je nevděčná úloha, nezbývá, než přistoupit na snižování odpadů, které produkujeme.

A nedá se tvrdit, že v té věci vlády vyspělých zemí nic nečiní. Je otázka jak by probíhal vývoj automobilismu, kdyby platily dnešní limity na emise výfukových plynů už v devatenáctém století. Když byla objevena ozónová díra nad Antarktidou, během několika let zmizely jednoduché freony z chladicích náplní vyráběných ledniček a mrazáků.

Koncem osmdesátých let byly naše řeky stokami, které měnily barvu podle právě vyráběného sortimentu továren umístěných proti proudu. Dnes na jejich horních tocích žijí pstruzi a na dolních kaprovité ryby. Je tedy všechno v pořádku, nebo máme usilovat o změnu?

Největšími znečišťovateli ovzduší podle vypouštěných emisí skleníkových plynů jsou Čína, která se na celosvětových emisích v roce 2018 podílela 28,21 procenty, USA s 15,99 % a až třetí je Evropská unie s 10,51 %, přičemž 2,23 %, tedy o něco více než pětinu podílu EU, vypouští Německo.

Pokud se však na tato čísla podíváme z hlediska počtu obyvatel, obrázek dostane poněkud jinou podobu. V přepočtu na jednoho obyvatele se na první místo dostane Saúdská Arábie s 22,1 tuny na hlavu, následována USA (19,7 tun), Kanadou (19,4 tun) a Lucemburskem (17,4 tun). Evropská unie se svými 8,3 tunami na obyvatele je na tom o dost lépe, ale přitom hůře než Čína (8,1 tun). Celosvětový průměr činí 5,4 tun, Švédsko, vlast Grety Thunberg vypouští 5,3 tuny a Česká republika 11,9 tuny na obyvatele. A přitom Indie, která je třetím největším znečišťovatelem ovzduší, pokud nebereme Evropskou unii jako celek, vypouští pouhé 2 tuny na obyvatele.

V tomto světle už se Evropa oproti asijským gigantům zdaleka nejeví tak čistá. Má tedy EU na to, aby do roku do roku 2050 dosáhla uhlíkové neutrality, což je ambice nově navržené předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen?

Osobně si myslím, že je to cesta do pekla. Toho cíle lze dosáhnout docela snadno za předpokladu, že veškerou výrobu spojenou s emisemi skleníkových plynů přesuneme do rozvojových zemí a jejich produkci budeme do Evropy dovážet. Ty ovšem nejsou „emisně čistější“ proto, že by tam platily přísnější limity. Výsledným efektem tedy bude růst životní úrovně v těchto zemích doprovázený zákonitě i vyšší spotřebou místního obyvatelstva a v konečném důsledku výrazným vzestupem globálních emisí skleníkových plynů. V takovém případě nám uhlíková neutralita přinese pouze pokles naší vlastní životní úrovně včetně poklesu kvality životního prostředí.

Chceme-li snížit emise skleníkových plynů celosvětově, není řešením ani nátlak, ani politická proklamace, ale postupné zavádění ekologicky šetrnějších technologií v takovém tempu, jaké umožňuje naše poznání. A tady je úkol (nejen) pro novou generaci.