Těžký návrat do civilizace

Úklidem a zabezpečováním chaty v lese jsem se zdržel víc, než jsem odhadoval, a tak na autobus vyrážím pouhých jednačtyřicet minut před jeho předpokládaným odjezdem. S vědomím, že na zastávku je to pět kilometrů je mi jasné, že prostá chůze mi stačit nebude, a tak vybíhám. S batohem na zádech to sice není ideální ani příliš rychlé, ale další autobus jede podle jízdního řádu až za hodinu.

Lubošovi zavolám až podle toho, jestli ten autobus stihnu. Slíbili jsme si, že minulý týden skočíme na jedno, ale zkraje to nevyšlo a ve středu jsem odjel na sedm dnů z Prahy, tak snad to vyjde dnes, bude-li mít čas.

Po dvanácti minutách dobíhám k železničnímu přejezdu. To znamená, že více než polovinu cesty mám za sebou a mohu zvolnit. A to je jen dobře. Až dosud jsem běžel lesem, kde je alespoň stín, ale teď mě čeká cesta na sluncem rozpálené asfaltové cestě. Podél ní ale právě rozkvétají žluté divizny a o kus dál modrý hadinec. Kombinaci žluté a modré mám rád, a tak neodolám a udělám si pár fotek.

Přicházím do vesnice. Zatímco v lese člověku stačí k udržení směru cesty orientace, vesnice je zrádná v tom, že cesty tu nečekaně mění směr, předpokládané spojnice mezi nimi nejsou tak časté, jak by člověk očekával a přeskakovat cizí ploty nenachází příliš pochopení, a tak se můj čas začíná povážlivě zkracovat a já znovu přecházím do běhu. 

Konečně vidím zastávku. Dojdu k ní čtyři minuty před odjezdem autobusu, jak se přesvědčím letmým pohledem na jízdní řád. Přesunu se do stínu dřevěného přístřešku, z batohu vytáhnu ručník, otřu pot z tváře a se zrakem upřeným k obzoru sleduji, kdy se objeví autobus.

Na zastávce jsem sám, ale silnici směrem ke mně přejíždí manželský pár na kolech.

"Á, tady asi pojede autobus," pronese muž.

"No, už by tu měl být," odpovím, ale způsob, jakým tu větu pronesl, mě donutí podívat se na jízdní řád znovu. A to, co vidím, mě nepotěší. Autobusů do Prahy je tam vypsáno hodně, ale u žádného z nich nevidím zkřížená kladívka. Všude jen kříže oznamující, že jezdí jen v neděli.

Naštěstí je ve vesnici i vlakové nádraží. Na jízdní řád jsem se nedíval, protože vlak to bere velkou oklikou, a tak cesta do Prahy trvá podstatně déle. Ani teď se tím nezdržuji. Není nic horšího, než když vám ujede vlak o pár chvil, které jste ztratili zjišťováním, kdy jede.

Na první křižovatce narazím na ukazatel cesty a podle něj se vydávám k vlaku. Asi po kilometru vidím v dálce označení konce vesnice, ale po kolejích ani nádraží ani vidu. A venku se v tom vedru nepohybuje ani noha. Ale před pár desítkami metrů jsem viděl večerku. Tamní prodavačky mi jistě poradí.

Hned za vchodem stojí za pokladnou Vietnamec. To mě nijak nepřekvapí, ale na můj dotaz jenom bezradně zakroutí hlavou a odchází ke dveřím opodál.

"Hoa tuo naí," nebo něco takového zavolá po odhrnutí závěsu do zázemí obchůdku. Objeví se mladá dívka, asi dcera, a ta mi potvrdí, že jsem šel správně. Jen je to trochu dál, ale pořád rovně, a až přijdu ke kolejím, tak před nimi odbočit doleva.

A má pravdu. Brzy za koncem vesnice už vidím značky oznamující blížící se koleje a po pár dalších minutách jsem na nádraží vybudovaném zcela zjevně za mocnářství a od té doby nepříliš opečovávaném. Ale jízdní řád tu visí a podle něj zjišťuji, že vlak pojede za hodinu a tři čtvrtě.

Než takovou dobu čekat, jdu po stezkách víceméně podél trati ve směru jízdy. Na jízdném sice určitě neušetřím, ale na tom nádraží je naprostá nuda.

Po necelé hodině se dostávám do vesnice, z jejíž blízkosti jsem se původně vydal na cestu. Dobře ji znám, k nádraží to mám asi kilometr. Na další nádraží už nepůjdu, a tak se stavím v cukrárně a dám si zmrzlinu.

"Dá se platit kartou?" zjišťuji, protože hotovosti moc nemám a čekám, že ve vlaku asi s platební kartou taky neuspěji.

Na zápornou odpověď rozesměji prodavače replikou:

"Tak to se tady asi moc nerozšoupnu."

Kopeček zmrzliny tady stojí patnáct korun. Po kontrole hotovosti si dávám do kornoutu tři, ale prodavač, vida mé tělo zmožené vedrem, mi dělá cenu a bere si pouhých čtyřicet.

V poklidu a se zmrzlinou docházím na nádraží. To vypadá mladší, dokonce je tu i automat na jízdenky, ale vůbec nevím, jak jej použít.

Když nevím, tak se zeptám, a to trojice, která právě vystoupila z vlaku jedoucího opačným směrem.

"Jó, to my nevíme taky, ale jízdenka se dá koupit i u průvodčího ve vlaku," uklidní mě.

Po nějaké době přijíždí se sedmiminutovým zpožděním vlak. Do něj nasednu, u velmi potetované a ochotné průvodčí si koupím jízdenku do Prahy a s přestupem v Mladé Boleslavi po dalších dvou hodinách cesty vystupuji na Masarykově nádraží.