Nevím, jestli je dobrou tradicí, nebo špatným zlozvykem, že české televize (úplně všechny, nejen „ta naše“ Česká) o prázdninách provětrávají své archivy, ale aspoň si připomenu, že svět se nemění tak nenápadně,
jak říká titul knihy Jaroslava žáka z roku 1940, ale dnes v mnoha ohledech velmi nápadně.
Přestože jsem ty příběhy sledoval ještě na černobílé televizi, rád se občas podívám na opakování poručíka Colomba. Líbí se mi ten chlapík v pomačkaném světlém baloňáku, který ty nejdůležitější otázky zapomíná položit včas, a tak se k nim dostává až na odchodu a někdy se kvůli nim musí vrátit, čímž nejen irituje, ale i mate své soupeře na druhé straně barikády.
Zmate a dostane je nakonec vždycky, protože pod maskou nepříliš chytrého poplety se schovává člověk, který ví, že ti nejchytřejší svou chytrost nedávají najevo, a že to nejdůležitější se ukrývá v detailu.
A právě včera měl zvlášť složitý úkol, protože jeho protivníkem byl člověk, který vyšetřování zločinu dobře znal i ze strany vyšetřovatelů, a věděl, jak věrohodně vyrobit falešné stopy.
A přesto ten souboj se spravedlností prohrál. Poručík Colombo zaregistroval rozpor v jeho tvrzení, že nezná jistou dámu, a tím, že jí při nastupování do auta automaticky otevřel přední dveře. Musel tedy vědět, že ona dáma dává přednost přednímu sedadlu.
Myslím, že kdyby se tato epizoda natáčela dnes, poručík Colombo by tak snadno svého pachatele nedostal. Otevírání dveří dámám jaksi vyšlo z módy. Většina dnešních dam by nečekala, až jí někdo otevře dveře auta, a podle svého uvážení by si zřejmě sama vybrala, jestli chce sedět vpředu nebo na zadním sedadle. A všímavý poručík Colombo by to samozřejmě ze svého každodenního pečlivého pozorování detailů ze života dobře věděl.
