Podnikatel vytahuje stravenky. Má jich pěkný balík. Pokladní každou z nich pečlivě zkontroluje a označí. Nepočítám, kolik jich je. Vleklé čekání si krátím pozorováním onoho zákazníka.
Už od zatáčky vidím, že na křižovatce mi svítí zelená. Okamžitě se rozbíhám, protože mám dobře vyzkoušené, že kdybych pokračoval v chůzi, dojdu tam v okamžiku, kdy se tam na dost dlouhou dobu objeví červená. A já dnes opravdu spěchám a nic nedám na to, že běh je prý muže mého věku nedůstojný.
Proti mě jde maminka se dvěma malými dětmi. Běh je asi nakažlivý, protože když mě vidí, dají se do běhu všichni tři taky. Ale na škodu to nebylo. Sotva došlápnu na chodník na opačné straně křižovatky, objeví se na semaforu červená. Stihl jsem to. A matka s dětmi je taky na druhé straně. Kdyby neběžely, nejspíš by zůstaly na ostrůvku uprostřed.
A teď rychle do obchodu. Nakoupil jsem to nejnutnější a spěchám k pokladně. Cestou si všimnu, že mají ve slevové akci čokoládu. Hořká čokoláda, to je moje. Neodolám a dvě si beru.
U pokladen to vypadá špatně. Samoobslužné tu ještě nemají a ty dvě s obsluhou, které jsou otevřené, jsou v obležení zákazníků.
Občas se mi stane, že někdo s velkým nákupem mě pustí před sebe, když vidí, že mám jen nějakou drobnost. Ostatně sám to dělám taky, takže se mi to vrací. Dnes ale šanci nemám, protože oba pokladní pásy přetékají zbožím a já sám toho taky nemám málo.
Naštěstí situaci vyhodnotí jako neúnosnou i vedoucí směny a z reproduktoru se ozve:
"Vážení zákazníci, nově otevíráme pokladnu číslo tři. Prosím, vyložte svůj nákup na pokladní pás."
Reaguji sice rychle, ale dva zákazníci měli přece jen výhodnější startovní pozici. Hubený mladík ale skoro nic nemá a než stačím dát svůj nákup na pokladní pás, už platí. Ten druhý má sice košík přeplněný zbožím, ale jsou to jen tři položky. Hodně balíků lahví vody, tři basy piva a nějaké nenačaté krabice, všechny se stejným obsahem, jak ujišťuje pokladní a jak ke koneckonců i vidět. To určitě půjde rychle.
Nemýlím se. Cena zboží je po přepočtu krabic a balíků vody sečtena, zbývá zaplatit. A teď teprve vidím, že věci často nejsou takové, jak se zdají být na první pohled.
Podnikatel vytahuje stravenky. Má jich pěkný balík. Pokladní každou z nich pečlivě zkontroluje a označí. Nepočítám, kolik jich je. Vleklé čekání si krátím pozorováním onoho zákazníka.
Asi podnikatel asijského původu, tipuji. Ne Vietnamec, na to je příliš vysoký a tělnatý, ale mohl by to být Kazach. Kontrola stravenek je u konce, ale stále zbývá doplatit ještě přes dva tisíce korun.
Podnikatel hledá po kapsách. U dvou zbylých pokladen se už úplně vyměnili zákazníci. Kdybych se nenechal zlákat nově otevřenou pokladnou, mohl jsem už být venku taky.
Mírně zarudlý podnikatel konečně nachází v ledvince poněkud zmuchlaný svazek stovek a dvousetkorun. Nové počítání, tentokrát už to jde přece jen rychleji, a konečně se dostávám k placení já. Mých pár položek je sečteno bleskově. Sahám do kapsy a strnu. Peněženku jsem v tom spěchu nechal doma.
